Začalo nám mrznout, až praštělo. Však to znáte, letos si Mrazíkových kouzel užíváme všichni. Když se musím „vyvenčit“, tak mi panička navlíkne svetr, který nesnáším a utíkám před ním, ale není mi to nic platné. Jinak se v mrazech výhradně nosím. Ježíšek mi přinesl moc prima zateplenou klokanku a v té bych byla nejraději i doma. A z té klokanky já sleduju, co se venku děje, když jdu s paničkou na procházku.
A tak jsme takhle v sobotu došly k rybníku. Málem mi vypadla očička. Po té vodě, kde se v létě cachtám, chodili lidé v takových divných botách, které dole měly železo. Chápete to? Železo je přece těžké, ne? To by je mělo táhnout pod hladinu, ale ono ne. Oni si po té vodě běhali, točili se, klouzali… Až mi panička vysvětlila, že ti lidé bruslí, protože rybník je zamrzlý. A abych viděla, co to je, tak se mnou na ten led vkročila a pomalu jsme se klouzaly. Kroužily tam nabalené holčičky s výrazem dospělých slečen i rozdovádění kluci. Pak kolem nás projela taková malá scvrklá postavička, o kus dál klopýtla, kecla na zadek a spadl jí červený kulich. Jejda, byla to ta babička, kterou potkáváme u Alberta, když jdeme nakoupit.
Trochu zahekala, pracně se vyškrábala na nohy, pak roztáhla pusu od ucha k uchu a rozjela se směrem k nám.
„To je prima, co říkáš, pejsku?“ křikla na mě.
Dvě dívčiny, sotva plnoleté a kdoví jestli, se za ní ohlédly.
„Ta baba je šílená, no vidiš to? Straší lidi,“ frkla jedna.
„Magor,“ kývla druhá.
„Vidiš ten její voblek? Šedý gatě, modrá bunda, červenej kulich…modelka…ta patří do blázince. Jo hele, konečně mi naši koupili tu hustou bundu.“
„Tu za sedmičku?“
„No jasně. Přece nebudu za socku, jako třeba tahle šílená stařena.“
„Prosim tě, ta nemá kouska rozumu a ani vkusu. Ta chodila takhle vymóděná určitě už před sto roky.“
Rozesmály se a posměšně ještě chvíli sledovaly rozradostněnou babičku. Pak se srovnaly do latě, nahodily znuděné výrazy a pomalu odbrusily ve stylu „kudy bruslím, tudy zdobím.“
Řeknu vám, že jsem jim tiše přála, aby taky zakoply a taky kecly na zadek. Ale aby si na rozdíl od té babičky narazily kostrč. Chci je vidět o nějakých šedesát let později. Není to náhodou moc fajn, když člověk kašle na to, co má napsané v občance a upřímně se raduje a užívá si, dokud to jen jde?
Vaše
Eni