Jako spousta žen milujeme s paničkou léto. Milujeme ho pro teplé sluneční paprsky, které nás provází od rána do večera, proto, že můžeme jezdit k vodě a také proto, že nemusíme nosit tlusté svetry, kulicha a futrál na nose. Stačí hupsnout do trička a šortek a je to.
Muži také milují léto. Někteří ze stejných důvodů jako ženy, další proto, že se v létě pivo lépe chlemtá na zahrádce restaurace a celá řada též proto, že nemusí pracně čučet ženám do výstřihu v otevřeném kabátě, ale že mají přehled o dění na dámském těle pěkně rovnou. Pak jsou ještě muži, kteří raději než ženská těla mají ta vlastní. Nemyslím tím různé metrosexuály, to je jiná kapitola, mám na mysli muže, kteří mají víc sebevědomí než rozumu a sebekritiky a kteří vystavují svá těla na odiv i tam, kde to ale zhola není žádoucí.Takoví muži rozemleti na prášek by mohli být s úspěchem používáni jako antikoncepce.
Včera jsme s paničkou musely zaběhnout do obchodu. Bez bombičky do novodobého sifonu nám voda nešmakovala a vinný střik neměl ten správný říz. V obchodě bylo tři a půl člověka, protože bylo mimořádné teplo a to se lépe tráví všude jinde, než mezi regály se salámy a sýry. Nebýt té zpropadené bombičky a paniččiny sklerózy, taky bychom tam nešly. Ačkoliv musím uznat, že díky klimatizaci tam bylo docela příjemně. Lebedila jsem si a nabírala síly, zatímco panička sprintovala k pokladně, kde bombičky vydávají. Ovšem – všeho dočasu. Do klasu. Po prkýnka…no fuj. Úzkou uličku zabíral pán. Byl obří a byl tak zpocený, že připomínal lachtana, když čerstvě vyleze z vody. On toho lachtana připomínal i jinak, jenže lachtan je na rozdíl od něho hezké zvíře, navíc nepáchnoucí. Obří pán si valil své obří břichou uličkou, zanechávajíc za sebou odér, který by porazil i nosorožce. Z ošuntělých kraťasů mu vyčuhovaly chlupaté nohy poštípané od komárů (ti komáři tedy mají chutě!), chodidla v gumových pantoflích připomínala ztvrdlou kůží kopyta naší kobylky Sorty. Vlastně ne. Sorta má krásná kopýtka.
To horší ale mělo teprve přijít a to ve chvíli, kdy jsme se za pána postavily u jediné fungující pokladny. Pán se totiž na nás otočil. Vyděsila jsem se tak, až mi na zádech naskočil můj pověstný úhoří pruh. Pán sice zezadu vypadal, že na sobě má triko, zepředu byla pravda ale taková, že měl na sobě cosi, co mu krylo záda, avšak vpředu nebylo zhola nic. Jen óóóóbrovské, chlupaté a upocené břicho. A to břicho, které vážilo jako tři ženy zamindrákované kvůli své údajně vysoké váze, začal posouvat po pásu. Mně lezly oči z důlků, paničce žaludek do krku. Pán zaregistroval paniččin pohled, který se přilepil k tomu jeho melounu a asi se domníval, že se jedná o pohled obdivný, když ho nemůže odtrhnout. Tím víc dával břicho na odiv. Panička nemohla pohled odtrhnout stejně, jako to nemůže udělat někdo, kdo vidí nějaké neštěstí, které ho děsí. Měla jsem obavy, že do té doby jediná pokladna v provozu přestane fungovat, neboť též paní pokladní utrpěla kapří sydrom. Nebo byla chvíli v bezvědomí z toho odéru?
No nevím. V každém případě to byl nářez. Možná by měli v obchodě vyčlenit jeden regál a velkými písmeny uvést jeho sortiment: SEBEKRITIKA v AKCI! Za každé tři zakoupené kusy jeden deodorant zdarma!
Vaše
Eni