Jak dlouho jste dával dohromady písničky na koncertní turné?
Na to je jednoduchá odpověď – celou svou dosavadní kariéru. Během šesti let studia na konzervatoři i po nich jsem vybíral písničky pro svůj koncertní repertoár stylem pokus – omyl. Některá mi sedla, jiná méně. Ty první jsem si střádal a s nimi také koncertuji společně se svou kapelou. Narozeninová vystoupení samozřejmě ozvláštním několika překvapeními, ale jejich základ budou tvořit songy, které zpívám i na běžných koncertech. Ten repertoár ještě není natolik ohraný, abych ho musel měnit. Myslím, že většina lidí v sále ho uslyší poprvé.
Navíc ho ozvláštníte přítomností smyčcového kvarteta…
Tahle muzika se dá hrát třeba jen s jedním pianistou, s jedním jazzovým kytaristou nebo jazzovým triem. A můžeme přizvat smyčcový kvartet, dechovou sekci, případně skončit u celého big bandu či smyčcového orchestru. Lze si ji zkrátka představit v různém nástrojovém obsazení, ale podstatné je, že stále půjde o tu hudbu, kterou máme rádi, jen bude pokaždé jinak znít.
My nestavíme program pro velké sály, tudíž mi bohatě postačí tři výborní jazzoví hráči a k nim zmíněný smyčcový kvartet. Už jsme si tuhle spolupráci vyzkoušeli na koncertě v Semaforu a musím říct, že jsme s výsledkem byli moc spokojení. Šlapalo nám to skvěle a písniček máme taky dost.
Posluchače, kteří znají především vaše platinovou a zlatou desku, jež vyšly po vaší účasti v SuperStar, možná překvapí posun od pop-music ke swingu a jazzu. Jak byste ho vysvětlil?
V té době po mně vydavatelství chtělo pop. Kdyby záleželo jen na mně, už tenkrát bych přišel s jazzovými nahrávkami. Moje láska k téhle muzice opravdu není žádná novinka. Vždyť i v SuperStar jsem se nejlépe cítil právě v kole věnovaném swingu. Když jsem dozpíval Mackieho Messera, Ondra Soukup mi tenkrát řekl: „Ty jsi tu jediný, kdo swinguje.“
Já se té muziky držím, nikdy mě nepřestala bavit. Podle mého názoru jde o jeden z nejdokonalejších hudebních žánrů vůbec. Nedávno se mě ptala jedna novinářka: „Děláte swing proto, že jde zase do módy?“ Netušila, že se mu věnuju celou dobu, co zpívám. Jen to málokdo věděl, protože se swing moc nenosil. Zřejmě to není muzika pro široké masy, ale pro posluchače, kteří si ji dokážou vychutnat.
Ti ostatní třeba mají pocit, že jazz je něco dávno vymřelého, hudba zapadající prachem…
Možná si takový koncert ani neumějí představit. Já mám repertoár sestavený z napůl českého a napůl amerického swingu. Česky zpívám písničky, které možná znáte z podání Karla Hály, Karla Černocha nebo Waldemara Matušky, anglicky pak pecky Paula Anky, Franka Sinatry, Sammy Davise jr.
Narozeninové koncerty ozdobí jako hosté zpěvačky Radka Fišarová a Markéta Procházková. Proč padla vaše volba právě na ně?
Předně mám obě holky moc rád. S Radkou vystupuji už osmým rokem. Dalo by se říci, že každou chvíli spolu někde zpíváme. Dokonce máme svůj program Edith a Frank, v němž ona představuje francouzské šansony a já sinatrovky. Naposledy jsme ho předvedli na velkém koncertu v Plzni. Také jsem byl hostem Radčina vánočního turné, proto jsem jí chtěl nyní pozvání oplatit. Radka neváhala ani minutu, čímž mi samozřejmě udělala radost.
S Markétou jsem za prvé nějaký čas žil, za druhé jsme na konzervatoři chodili do jedné třídy a ke stejné profesorce zpěvu, jsme tedy na sebe zvyklí a jsem rád, že na mých narozeninových koncertech bude právě ona. Markétu zatím ještě moc lidí nezná, tak mě potěší, když jí touto cestou budu moci trochu pomoci. Protože kdo ji jednou uslyší, je nadšený. A já se vůbec nedivím.
Jak jste si jako malý kluk představoval, že budete vypadat ve třiceti letech?
Vůbec netuším, možná mě ani nenapadlo se tím zabývat. Ale pamatuju si, že když jsem už pobral trochu rozumu, tedy kolem deseti let, bylo mojí mámě právě třicet. Skutečně mám v paměti její třicáté narozeniny, to je zvláštní. Měla vlasy dlouhé po pás, byla moc hezká. Určitě šla tenkrát někam slavit a mě nechala u babičky. Výjimečně!
Jaký máte vztah k oslavám životních kulatin vy?
Já jsem se v životě už něco naslavil, což ne vždycky dopadlo dobře, takže dneska to nepřeháním. Myslím, že oslavit si umím každý den, když chci. Rozhodně nestojím o žádné oficiální mejdany, na kterých by po mně lezly objednané holky a já jim koukal mezi nohy, jak tak někdy sleduju u kolegů. Takže slavím raději v rodinném kruhu nebo s nejbližšími kamarády. Udělat si dobrou večeři a k ní si na terase otevřít šampíčko má taky něco do sebe.
Hnulo s vámi překročení třicítky?
A víte že ano! Alespoň tedy v tom smyslu, že častěji přemýšlím, co bude dál. Vždycky si vzpomenu na slova Jiřího Sováka, která pronesl v Hovorech H u Miroslava Horníčka: „Když mi bylo třicet, myslel jsem si, že dalších roků se nedožiju. V padesáti už to bylo lepší a teď v sedmdesáti mám pocit, že mi bude i devadesát.“ Sám jsem zvědavý…
Jak byste rád viděl sám sebe za dalších třicet let?
Propána, to mi bude šedesát! Bylo by hezké, kdybych ještě mohl zpívat a někdo by na to byl pořád zvědavý. Zároveň bych chtěl mít místo, kam bych mohl utéct, kdykoli by se mi zachtělo. Mít třeba baráček v italské části Švýcarska by se mi opravdu líbilo. Ale abych byl upřímný, radši se k té vidině neupínám.
Připraveno ve spolupráci s Divadlem Kalich.//