Nedá si říct, ta moje panička. Říká jí to rodný list, občanka, zrcadlo to přímo řve a tělo nezůstává pozadu. Není ti už osmnáct…tra la láááá….Ale ona ne, ona si stále vede svou. Věk je jenom číslo či pomluva rodného listu a přání prý jsou na světě od toho, aby se plnila. Že nejen ji to někdy stojí málem zdraví a ještě něco víc, prostě neřeší. A tak si zase vyrazila na koně.
Já vím, že jsem vám o tom už jednou povídala, dokonce jsem tam tehdy byla také a také jsem jezdila. Ale pointa je jiná. Panička je totiž na fyzickou zátěž trénovaná asi jako vlk-námořník na háčkování a i pouhé popoběhnutí na autobus ji stojí málem život. No a s touhle svou fyzičkou si už zase troufla na koně.
Barunka jede na dovolenou a byť má náš koník pobyt ve stáji zajištěn All Inclusive, poňuchňání by mu scházelo. Tak to jako bude panička dělat místo ní. A když se jede ke koni, co se samo nabízí? No přece projížďka.
Protože panička zabloudí i u Alberta, sama vyjet nemohla. To by se mezi všemi těmi kedlubnami a cibulkami, co kolem stájí rostou, nadobro ztratila. A tak si vyrazila s jedním pánem a jeho malým synkem, který půjde na podzim do školy. Na koni chlapeček občas sedává, ale jezdil dosud prý jen styl „ZOO“, což je objíždění kruhu do kolečka a do zblbnutí. Nastal čas na změnu. Změna = výlet do přírody. To se paničce líbilo. Vypadalo to, že její myšlenka, že je pořád mladá a plná nejen elánu, ale i síly a zdravých a pružných kloubů, nebude ničím narušena.
Po zdolání prvního půl kilometru začala získávat pocit, že nohy jsou z gumy. Po kilometru celém se pocit začínal měnit ve skutečnost. Snaha o držení se koleny, když každou chvíli může ze křoví vyrazit bažant nebo splašený zajíc a koník si vzpomene, že se jeho pradědeček zúčastnil Velké pardubické, se míjela účinkem.
A pak pán co jel první, se chlapečka zeptal, jestli si troufne na klus. Dítě, netuše co jej čeká, radostně přikývlo. Moje panička také kývala hlavou, ale spíš proto, že jí helma padala na levé ucho. No ale řekla si, že co dokáže šestileté dítě, musí zvládnout přece také. A koníci se rozeběhli. Když oběhli louku velikosti několika fotbalových stadionů a blížil se „cíl“, totiž švestka volně rostoucí u lesa, obsypaná modrými plody, cítila se panička zralá na vyznamenání za sportovní výkon. Po občerstvení několika švestkami přišla otázka jestli si to dají ještě jednou. Panička potupně koktala cosi o tom, že už se na to necítí, ale její slova vítr přihánějící temné bouřkové mraky odvál od jejích úst naštěstí dřív, než je mohl kdokoliv slyšet. Otázka nebyla totiž samozřejmě adresována jí, ale chlapečkovi. Dítko radostně zakývalo hlavou a paničce bylo jasné, že sport se pro ni mění na boj o život. Mám takový dojem, že ta neodbytná moucha, co jí bzučela pořád kolem hlavy, škodolibě plácala křídly o sebe a vykřikovala něco o tom, že si panička pořád ještě neuvědomuje význam rčení „mládí je v pytli a do důchodu daleko“ a „zdraví jsem nenašel na hnoji“.
Když po hodině a půl koníci došli zpátky do dvora, panička opět nemohla najít řešení, jak se bez ostudy z toho koně dostat dolů. Pán se galantně nabídl, že jí pomůže. Přendala si rukou gumovou pravou nohu přes koníkův krk a pak sklouzla dolů. A gumová noha se ohnula v místě, kde se noha jindy neohýbá a chodidlo zareagovalo tak, že se neskutečnou rychlostí vymrštilo. Trefilo pána rovnou…..no tam. Prostě každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Koník střihal ušima, překvapen, že tolik zvláštních slov ještě neslyšel…
Tak to jsem zvědavá, co si panička vymyslí příště. A pokud to zase bude kůň, tak je mi jasné, že po jejím dnešním výkonu jí muži budou ochotni pomoci dolů jen prostřednictvím dálkově ovládaného robota. Jestli ona by neměla raději začít hrát šachy….
Vaše
Eni