Když jsem se vdávala, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Brala jsem si po pěti letech skvělého chlapa a těšila se, jak založíme rodinu a budeme se radovat z dětí. Jenže někde je nějaký problém – a mně se pořád nedaří otěhotnět. I když nikdo jasně neřekl, že je chyba u mě, manžel to považuje za mé selhání. A náš vztah je kvůli tomu v krizi.
Libor je můj spolužák z vysoké školy. Inteligentní chlap, který mě okouzlil od prvního dne, ale první tři roky jsem na něj jen vrhla zbožné pohledy a on si jich vůbec nevšímal. Dohromady jsme se dali ve chvíli, když už jsem v to ani nedoufala, a o to víc jsem si náš vztah užívala. Když mě pak Libor po čtyřech letech požádal o ruku, měla jsem pocit, že je to dokonalé.
„Víš, já bych svatbu ani nepotřebovala, abych s tebou byla šťastná,“ říkala jsem mu, aby si snad nemyslela, že ho chci nějak uhnat. Odpověděl, že to ví, ale že si myslí, že je to tak správné, hlavně kvůli dětem. A pak dodal, že si děti už strašně přeje. Docela jsem tenkrát byla překvapená, vždycky jsem si myslela, že s tímhle první vyrukuje žena a chlap se spíš „sveze“. Ale Libor opravdu o děti stál, viděla jsem to hlavně při rodinných setkáních, jak se choval ke svému malému synovci a neteři.
Dnem svatby jsem tedy přestala brát antikoncepci a těšila se, kdy mu oznámím radostnou novinu. Kamarádky kolem mě mi pořád říkaly: „Neboj, to bude hned, dřív, než se naděješ. Po vysazení to bývá víceméně jistota“. A tak jsem se nechala zblbnout a byla přesvědčená, že za pár týdnů bude radostná novina tu.
Čekali jsme, že otěhotním hned po svatbě
Místo toho jsem ale každý měsíc zase zklamaně štrachala vložky a tampóny a říkala si, tak zas nic. Když to tak bylo i po půl roce, Libor se mě zeptal, jestli jsem opravdu přestala brát prášky. Rozhořčeně jsem se ohradila, co si to o mně myslí. Smířlivě se omluvil s tím, že už se prostě jen tak moc těší, že je netrpělivý.
Zašla jsem ke své doktorce a ta mě začala uklidňovat. Prý je to naprosto individuální a může to trvat klidně rok i víc a není to důvod se nějak znepokojovat. S tím jsem se vrátila domů a Libor přikývl, že ano. A tak jsme dál žili ve dvou a čekali. Jenže každý po svém. Já jsem se snažila dívat na celou situaci pozitivně a říkala si, tak co, ještě si chvíli užijeme života ve dvou, někam se podíváme, nemá cenu se stresovat. Až to přijde, tak to přijde.
Ovšem Libor to takhle nedokázal. Připadalo mi, jako kdyby ho život jen ve dvou najednou nebavil, jako by všechno, na čem záleží, bylo jen dítě, a já sama ho zajímala jen jako budoucí matka. Vůbec si nedovedl užívat to, co bylo, jen se soustředil na budoucnost. Když jsem ho měsíc po měsíci pravidelně na pár dnů v posteli odmítla, jen zklamaně – a pak snad už i znechuceně – prohodil: „Takže zas jako nic, jo…“ Bylo mi to líto, jeho reakce mě mrzela. Ale co bylo ještě horší – začala jsem se kvůli tomu stresovat a nervovat. A zkuste si v takovém stavu užívat sex, natož otěhotnět.
Ze sexu se stala povinnost
Z našeho milování se stala povinnost, urputné snažení, kdy jsme přitom oba mysleli ne jeden na druhého, ale jen na to, jestli už se to konečně povede. A čím víc jsme se snažili, tím horší to bylo. Libor mě nutil jít zase k doktorce, ale ta u mě žádné potíže neviděla, prý prostě nemáme tolik tlačit na pilu. Na to bohužel Libor neslyšel, prý to prostě musíme zlomit.
Ale já už toho po dvou a půl letech měla dost, nechtěla jsem každý večer jít do ložnice s tím, že zase jako stroje budeme neosobně kopulovat jen za jediným účelem. Zkusila jsem Liborovi navrhnout, abychom trochu zvolnili a zkusili se zaměřit jiným směrem. „Vždyť to čtu všude, že v 90 procentech je to v hlavě. Když to přestaneme řešit, tak se to povede,“ říkala jsem.
Jeho reakce ale byla šokující. „V tom případě to asi nemáš v hlavě v pořádku a koukej se sebou něco dělat,“ vyjel na mě. Nejdřív jsem myslela, že se rozbrečím, ale pak jsem dostala vztek a vyjela na něj. „A co kdybys přestal pořád jen mluvit o mně a zamyslel se taky nad sebou, hm? Co když je chyba u tebe?“ Ale to jsem si naběhla.
Dává to za vinu jenom mně
Začal křičet, co si to dovoluju, a pohádali jsme se jak ještě nikdy. Od té doby se situace jen zhoršuje. Libor mi přímo i nepřímo vyčítá, že ještě nejsem těhotná. Se zarážející sebejistotou vidí vinu jen u mě a nepřipouští si, že by třeba i on mohl mít nějaký problém. Zkrátka jsem jako ženská neschopná, když mu nedokážu dát dítě.
Navrhovala jsem, ať vyjedeme někam na dovolenou k moři, kde budeme relaxovat a užívat si jeden druhého, tam že by to bylo o něčem jiném. A co mi na to řekl? „K moři pojedeme, až si to zasloužíš. Takže se snaž, ať jsi konečně v tom.“
A já jsem se zasekla. Místo dalšího snažení jsem se začala sexu vyhýbat. Libor nejdřív běsnil, ale poslední dobou to vypadá, že už mu to ani nevadí. Zdá se, že nade mnou zlomil hůl, a já mám podezření, že mě podvádí. Mám ho pořád ráda a přeju si i dítě, věřím, že pak by se náš vztah urovnal – jeho chování podle mě pramení jen z toho, že je nešťastný, že se nám nedaří. Ale přesto mě to hrozně zraňuje a náš vztah to poznamenalo. Začínám se bát, že už nenávratně.
Lucka, 31 let