PAVLA TURKOVÁ (25 LET)
2. vicemistryně ČR ve wakeboardingu za lodí ( na fotce vlevo)
S wakeboardingem, kdy jezdíte na speciálně upraveném prkně po vodní hladině, táhne vás loď a vy děláte různé triky, jsem se poprvé seznámila před čtyřmi lety.
Adrenalinové sporty jsem milovala odmalička. Dlouho jsem jezdila na snowboardu, pak mě ale kamarád zlákal na wakeboarding. Ačkoli i v tomto sportu jde především o zábavu, jeho důležitou součástí je i image. Obzvlášť když je vám něco málo přes dvacet. A bylo to tak i u mě. Když jsem s wakeboardingem začínala, jedna z podmínek mého táty financujícího mi tréninky bylo, že budu na vodu nosit helmu.
Protože u tohoto sportu není povinná, prakticky od začátku jsem jezdila bez ní. Překážela mi, neslušela mi, připadala jsem si v ní hloupě a málo cool. Dávala jsem přednost image před bezpečím, tatínka a vlastně i celou rodinu jsem však denně přesvědčovala o opaku. Kývala jsem, že jasně, že jsem opatrná, že helmu nosím a nedovolila bych si vydat se na vodu, která se v rychlosti třicet kilometrů za hodinu a vyšší mění v podstatě v beton, vydat bez ní.
Denně jsem samozřejmě dělala opak. Buď jsem ji záměrně „zapomínala“ doma, nebo nechávala na břehu, jak kdy. Nemám ráda lež, v tomto případě jsem si ji však dokázala velmi jednoduše obhájit jako vůči rodičům milosrdnou, aby zkrátka neměli strach. Nevím, jestli jsem byla tak málo přesvědčivá, přetvářka se mi každopádně moc nedařila. Táta mě pravidelně upozorňoval, že jestli lžu a helmu nenosím, s placením přestane a taky abych byla opatrná. Jednou ráno před odjezdem na víkendové soustředění dokonce ještě stáhl okýnko u auta, aby mi to znovu zdůraznil.
A připomněla mi to o pár hodin později i kolegyně na tréninku. Já jsem ale zarytě tvrdila, že jsem helmu zapomněla a že erární nechci, protože mi padá, což taky nebyla pravda. Lež se mi vymstila. Při třetím skoku jsem uklouzla, rozsekla jsem si hlavu o prkno a putovala do nemocnice. Příšerná bolest hlavy, šest stehů, vyřazení z tréninku nejméně na tři týdny a otřes mozku jsem se mamince odvážila zmínit až druhý den, kdy jsem přijela domů, společně jsme to pak řekly tátovi. Nebyl čas na hrdinství.
Byla jsem velmi pokorná a uznala, že moje chování bylo hloupé. Vyslechla jsem si řadu výčitek, které mě mrzely, mnohem hůř jsem se ale cítila při pomyšlení, že nemůžu trénovat a co horšího se mohlo stát. Když jsem doma slibovala, že bez helmy už víckrát nepojedu, bylo mi jasné, že přetvářka skončila a že to tak opravdu bude. Své lži nelituju.
Dala mi lekci, kterou si budu pamatovat do konce života, a schopnost rozlišovat skutečně podstatné od hloupostí, které důležitě jen vypadají.
CYRIL DEJANOVSKI (32 LET)
generální ředitel
Pocházím z velmi ambiciózní rodiny, kde jsem vyrostl obklopen úspěšnými. Po maturitě tedy neexistovala jiná cesta než jít studovat vysokou školu. Můj bratr pracoval jako programátor a inspiroval mě, abych zkusil studovat právě tento obor. Bylo mi devatenáct, byl jsem poprvé sám bez rodičů a škola mě od začátku nebavila. Předmětům jsem nerozuměl a neměl jsem nejmenší chuť se učit. Protože jsem věděl, že doma by to nepřijali, celý rok jsem předstíral, že školu navštěvuju a studium zvládám. Až na konci roku jsem přiznal, že počítačům nerozumím, zkoušky jsem neudělal a chtěl bych změnit obor. Začal jsem tedy studovat matematiku, ale školní rok probíhal stejně jako ten předchozí s ještě větším přesvědčováním mého okolí, že teď je opravdu všechno v pořádku.
Nebylo. Následující rok jsem se do školy přihlásil potřetí. Tentokrát jsem si ale našel práci a do školy v podstatě ani chodit nezačal. Díky bydlení u kamaráda a vydělaným penězům jsem si mohl dovolit být nezávislý a užíval jsem si život prakticky bez starostí.
Nebýt toho, že na konci školního roku přišel na adresu bratra, kterou jsem udal při registraci do školy, dopis, že jsem nesplnil vůbec nic a že končím, těžko říct, kdy by rodina moje počínání prohlédla. Jestli bych se jim sám svěřil? Nejspíš ne. Nikdy totiž nejde jen o jednu drobnou lež. Další se postupně nabalují a najednou zjistíte, že pravda by obnášela mnohem složitější vysvětlování, než jste si kdy mysleli. Párkrát jsem měl tendenci zvednout telefon a všechno jim povědět, vždycky jsem si ale řekl, že až zítra. Nebo až za týden… příští měsíc. Nemůžu říct, že bych předstírání nelitoval. Myslím, že plnou důvěru zejména své matky už nikdy zpátky nezískám. Někdo si může říct, že jsem ztratil tři roky života. Já to ale tak neberu. Nebýt toho tápání, v mém životě by teď chyběla řada věcí: bratrova nabídka přestěhovat se do Prahy, kde jsem našel sám sebe, milovanou ženu a také možnost prokázat své schopnosti v oboru, který mám rád a naplňuje mě.
Když bratr zavolal mým rodičům a řekl jim, jak je to s mým studiem (nevěřil mi, že bych to udělal sám, jak jsem slíbil), moje maminka naříkala, že jsem si zničil život a nikdy nic nedokážu. Nevěřila mi. I proto jsem rád, že jsem ji v uplynulých deseti letech každým svým krokem dokázal přesvědčit o opaku.
HANA ŠŤASTNÁ (38 LET)
produkční
Když jsem před čtrnácti lety hledala práci, narazila jsem v novinách na inzerát, že vydavatelství inzertních časopisů hledá produkční. Absolutně jsem si neuměla představit, co to obnáší, s tiskovou produkcí jsem neměla naprosto žádnou zkušenost. Ale práci jsem potřebovala, takže jsem se rozhodla fabulovat. Co bude následovat, kdybych práci získala, a že by někdo mohl mou nezkušenost prokouknout, nad tím jsem tehdy absolutně nepřemýšlela. Zajímaly mě jenom jednotlivé kroky a věděla jsem, že jestli chci práci dostat, díky upřímnosti to bohužel nebude. Uspěla jsem a nastoupila. Neznala jsem nejen speciální program z Francie, na kterém se tehdy pracovalo, ale ani obraty jako „layout“ nebo „filmy“, s nimiž se v médiích běžně pracuje a které mi naháněly hrůzu. Usilovně jsem se tvářila, že vím, která bije, ale nevěděla jsem naprosto nic.
Co bylo ještě horší, nemohla jsem se ani zeptat, aby se nepoznalo, že nic neumím a že jsem ještě navíc lhala. Využila jsem toho, když mi vše poprvé vysvětlovali, a napsala jsem si poznámky, do kterých jsem pak nahlížela. Když jsem dostala za úkol udělat věc, které jsem nerozuměla, hodiny jsem studovala starší materiály, abych zjistila, jak se to dělá. A na poradě jsem vždycky čekala, až co řeknou ostatní, zatímco jsem se děsila, že se mě někdo zeptá na názor nebo mi položí otázku. Nikdy jsem kvůli práci nebrečela, ale párkrát jsem si říkala, jestli mi moje malá lež stála za tolik stresu a strachu z ponížení, až někdo zjistí, jak je to se mnou doopravdy. Musela jsem se hodně snažit a opravdu pořádně zabrat. Trvalo měsíc, než jsem se v práci začala cítit dobře, a skoro půl roku, než zmizel strach z toho, že by mě mohli odhalit. Snaha mi přinesla nejen větší osobní pohodu, ale také vyšší funkci a po třech letech jsem se vypracovala až na zástupce vedoucí. Pro majitele jsem nakonec pracovala víc než osm let a stali se z nás přátelé.
Nikdy jsem jim neřekla, jak to s mými zkušenostmi bylo doopravdy, a myslím, že dnes už na tom nezáleží. Na našem přátelství by to nic nezměnilo. Myslím, že lež máme zapsanou v hlavě jako cosi nedůstojného, hrozného, ubližujícího, což tak pokaždé není. Než ji automaticky odsoudíme, je podle mě třeba znát celý kontext příběhu a důsledky pro jeho zúčastněné. Pro mě byly jednoznačně pozitivní. Nejenže jsem dostala práci, ale hlavně si od té doby víc věřím a vím, že když chci a je potřeba skutečně zabrat, jsem schopná naučit se a zvládnout skoro všechno.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie