Začalo to nenápadně….
„Známe to všechny. Miminko bylo splněným snem pro mě i manžela, a dlouho netrvalo, než jsem otěhotněla. Byli jsme moc šťastní, a když se Matýsek narodil, nic nechybělo ke štěstí. Jediné, co mě trochu mrzelo, že jsem nevydržela kojit rok, jak jsem si předsevzala. Po půl roce ztratil malý o mlíčko ode mě zájem, a tělo poměrně rychle zareagovalo na sníženou poptávku. Protože byl Matýsek hodné miminko, začali jsme si troufale myslet ještě na jedno děťátko. To se nám povedlo, když byl malému rok a kousek. Zase jsme byli neskutečně šťastní, všechno vycházelo jak na objednávku,“ vzpomíná Majka.
Druhé těhotenství bohužel nebylo ani zdaleka tak pohodové, jako to první. Trápil ji hematom, musela ležet, a synáček byl ještě příliš malý na to, aby to pochopil, že má maminku nechat odpočinout. „S pomocí okolí a především manžela jsme to zvládli, hematom se vstřebal a Ellinku jsem donosila do termínu. Neskutečně se nám ulevilo, ale jen na chvíli. Malá totiž zdaleka nebyla tak pohodové miminko jako bráška. Pořád plakala, chtěla se nosit a ideálně mě mít za živý dudlík. To bohužel vylučovalo z pomoci okolí. Aspoň mi pomohli zabavit Matýska, abych na to malé pištidlo měla víc času,“ usmála se Majka.
„První půl rok jsem prožila jako v mrákotách, ale pak se to zlepšilo. Stejně jako bráška, i Ellinka se odstavila po půl roce, a tak moje tělo patřilo zase výhradně mně. Dodnes si pamatuju, jak jsem si dala knedlo vepřo zelo i s pivem, aniž bych si vyčítala, že bude mít miminko prdíky. Oslavili jsme to s manželem pořádně. Druhý den přinesl lahvinku dobrého vína a udělali jsme si pohodový večer, když děti spaly. Bylo to moc prima, dát si víno, olivy, dobrý sýr, a mít chviličku pro sebe zase jako manželé, ne jako rodiče,“ pokračovala Majka ve svém vyprávění.
Když se z relaxu stane problém
Majka si velmi záhy všimla, že po skleničce dobrého vína se uvolní a tak nějak je jí celkově lépe. Nejprve si dávali s manželem víno jen v pátek, na zahájení víkendu, pak i v sobotu – vždyť přece stále je víkend. Ale zatímco její muž šel v pondělí ráno do práce, ona zůstala s dětmi doma.
„Kdo má dvě děti, ten ví, co to je za očistec, tím spíš, když obě máte doma, protože do školky může až od tří – a víme dobře, jak to je s tříleťáky ve školkách… Zkrátka jsem si nalila dvojčičku i k obědu, pak druhou… Neměla jsem pocit, že bych měla naváto, to vůbec ne, jen ze mě spadl takový ten stres a pocit, že nezvládám, nestíhám. Prostě pohoda. Že je něco špatně, jsem si uvědomila ve chvíli, když víno došlo a vinotéka měla zavřeno. Bože, jak já zuřila! Třískala jsem vším kolem sebe, nadávala jak špaček.
Vzpamatovala jsem se ve chvíli, když jsem zachytila pohled Matýska. Ten kluk měl v očích strach. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Co já jsem to za mámu, když se mě vlastní dítě bojí? A v plné síle mi došlo, že mám asi problém. Zpanikařila jsem a v hlavě mi začaly vířit scénáře jako z amerického filmu ze setkání anonymních alkoholiků. Nakonec jsem se trochu uklidnila, uklidnila jsem i děti a místo vína jsem si dala zelený čaj. Bože, jak ten mi nechutnal. Rozmrzelá a vzteklá jsem byla celý týden, i manžel se mě ptal, co se mnou je.
Nepřiznala jsem to ani jemu, a svedla jsem to na menzes, který jsem měla dostat v nejbližších dnech. Dobře jsem věděla, že tím to rozhodně není, ale styděla jsem se to říct i svému nejbližšímu člověku. Dodnes jsem o tom nikomu neřekla, a říct nehodlám. Jen tiše doufám, že si tohle tajemství vezmu s sebou do hrobu. Na jednu stranu jsem u sebe šíleně klesla, že jsem dokázala takhle zaváhat, ale na druhou stranu je dobře, že jsem to zvládla nakonec bez pomoci. Velkou motivací mi byly děti, nechtěla jsem, aby vídaly maminku ovíněnou."
Čistá hlava
„Už rok jsem v pohodě. Opět si zvládnu dát večer s manželem jednou týdně víno, ale pochopila jsem, že víno pohodu nedělá. Se svým příběhem se nyní svěřuji poprvé a doufám, že i naposled. Ne snad proto, že bych chtěla litovat či plácat po rameni, jak jsem dobrá, že jsem to zvládla. Jen proto, že vím, jak snadno se dá vytvořit závislost. Můžete mi říct, že to žádná závislost ani nebyla, že jsem se starala o děti, nikde mi nikdo nenacházel lahve a neopíjela jsem se pod obraz. Není ale ukazatelem závislosti fakt, že jsem byla vzteklá, když jsem svoje „šidítko“ najednou neměla?,“ ptá se na závěr svého vyprávění Majka.
Tereza (42): Popíjení patřilo k mé práci
Kdo potká Terezu, obdivně si ji prohlédne. Sošná postava, dokonalý střih od špičkového kadeřníka, skvělá manikúra. Chová se přiměřeně sebevědomě, žádná namachrovaná dáma ani ustrašená chudinka. Pracuje jako top manažerka jedné státní instituce a protože ředitel je spíš dosazená figurka ze zájmu politiků, dá se říci, že celou organizaci velmi schopně řídí. A přesto má svou třináctou komnatu, od níž klíč pečlivě střeží, aby se v nečekaný moment zase neotevřela.
Zakázané ovoce…
„Naši razili heslo, že nejvíc chutná zakázané ovoce. A tak jsem si první cigaretu dala pod máminým dozorem. Zezelenala jsem, vůbec mi to nechutnalo, a nikdy jsem po tom už nezatoužila. Stejně tak s alkoholem. Pivo k obědu – polovičku malého piva – jsem poprvé dostala v patnácti, víno zhruba o rok později. A dlouho to i vycházelo, naučila jsem se pít rozumně tak, aby mi to nezatemňovalo hlavu. A zatímco spolužáci se opíjeli do němoty a zvraceli z oken, já distingovaně popíjela a bylo mi dobře. Takhle mi to vydrželo spousty let,“ vypráví Tereza.
Kariérní růst
Příběh se ale odvíjel dál. Po mateřské Tereza nastoupila jinam a díky své šikovnosti se velmi rychle začala pohybovat po kariérním žebříčku směrem vzhůru. „Nastupovala jsem na pozici obyčejné řadové pracovnice. Po roce si mě vybrala vedoucí oddělení jako svou zástupkyni. Postupem času jsem se vypracovala až na ředitelku odboru – neboli mezi mnou a ředitelem celé instituce už nikdo nebyl, pouze kolegové z dalších odborů a ekonomka. Mezi mé nové povinnosti patřilo i vyjednávání se zahraničními partnery, které vždy probíhalo v útulném prostředí špičkových restaurací a alkohol vždy tekl proudem. Neměla jsem o sebe žádné obavy, vždyť přece mám záklopku a dobré vychování z rodiny,“ směje se Tereza při vyprávění. Pak ale zvážní a už bez úsměvu vypráví dál.
Problém nenápadně kulminuje
„Že alkohol dokáže uvolnit, odbourat stres, to není žádná novinka. A tak jsem si začala dávat víno i doma. Vybírala jsem si samá kvalitní vína. Přece jen, s takovouto funkcí je spojen i odpovídající plat, a tak jsem nemusela otáčet každou korunu. Dcera už byla v pubertě, takže má role se smrskla jen na bankomat a hlídače, který dohlížel, zda příliš nevlčí, ale rozhodně už to nebyl takový zápřah, jako když byla menší. Navíc bydlíme s babičkou, která je naprosto soběstačná a naopak nám pomáhá, než abychom se my starali o ni.
Proto není žádný div, že Hanička chodila za babičkou jako za nejlepší kamarádkou, která vyslechne a poradí. A tak jsem se mohla naplno věnovat své kariéře, která mne, přiznávám, celkem pohltila. A protože nejsem člověk, který by dokázal věci dělat jen napůl, ale naopak jsem jako socialistické hospodářství a mám tendence plnit plány na 120 %, míra stresu narůstala.
Večery bývaly stále stejné – zapnutý počítač, řešení akutních věcí do práce – smlouvy, granty, vztahy s obchodními partnery, a k pití červené víno. Upřímně, nevím jak dlouho by to takhle šlo dál, kdybych si na lyžích nezlomila nohu tak pitomě, že jsem s tím skončila na dva týdny v nemocnici. Kromě toho, že mě ukrutně bolela noha, mi došlo, že jsem nervózní z absence vína.
Dva dny jsem se nemohla dočkat, až mě pustí domů, abych si dala dobré červené, a pak mi došlo, co to je za blbost, že takhle to rozhodně být nemá. A tak jsem si řekla, že toho nechám. Nepopírám, že to ze začátku bylo těžké, bez berličky na mě stres začal doléhat mnohem víc a klepaly se mi ruce, ztratila jsem takový ten nadhled, který pro mne býval typický. Ale zvládla jsem to, okolí jsem se vymlouvala na přechod. Bylo vidět, že jim to vrtá hlavou, ale nikdo nic neřekl. A tak jsem si svůj boj vybojovala sama. Zadarmo to nebylo, jedna závislost nahradila druhou, ale pořád je lepší být závislý na masáži jednou týdně v pátek, než na alkoholu, ne?,“ říká Tereza s nadhledem a mě nezbývá, než jí dát zapravdu a přát jí, aby nikdy neztratila tolik potřebnou míru sebekontroly.
