Stačí necelé tři hodinky letu z Prahy a rázem se octnete v „jiném světě“. Turecko - to nejsou jen půvabné pláže a tepající letoviska, to je také země tichých mešit, hořkého čaje, majestátních hor, svolávání muezzinů, pestrých sukní a bezkonkurenční kuchyně.
Neznám jinou zemi, která by tak kouzelně míchala koktejl známého s neznámým, tradiční s netradičním. Zatímco ve zdejších turistických letoviscích, v hotelích s bazény a nočními kluby zářícími neonem Evropan najde očekávaný standard, odlehlá venkovská městečka navozují dojem, že jste necestovala v prostoru, ale v čase. Domorodci žijí v prostých domcích, zvlněnou krajinu pokrývají zlaté lány slunečnic a kdesi na obzoru se zdvíhají věčně zasněžené horské štíty. Kapitola sama pro sebe je turecká víra.
„Samozřejmě, že jsem muslim,“ říká Hasan, jednadvacetiletý mladík studující v Istanbulu. V rukách třímá tradiční korálovou modlitební pomůcku, připomínající něco jako menší růženec. Pamatuji si, jak mi v Íránu osvětlovali její symbolický význam. Proto se ho zkusmo zeptám: „Co to máš?“ a dostane se mi odpovědi: „Tohle? To je taková ozdoba, to tu má každý.“ západní myšlení proniklo do Turecka už dávno, takže se nemusíte bát, že by vás tu kvůli krátkým šortkám a odvážnému výstřihu někdo kamenoval. Na druhou stranu, když se vydáte mimo hlavní turistické tahy, objevíte zcela odlišný způsob života. V Turecku je pořád spousta míst, kde se ženy zahalují, chodí se do mešit a několikrát denně je slyšet podmanivý hlas muezzina svolávajícího věřící k modlitbám.
Koupání mezi antickými sloupy
Zatímco v tureckých městech pulzuje život, jinde vás očaruje ticho. To proto, že Turecko láká turisty především svými plážemi při březích blankytného Středozemního moře, a tak hory s bujnými lesy zůstávají cestovateli prakticky netknuté. Proto nepatříte-li mezi rekreanty, kteří si svůj odpočinek nedokážou představit bez nafukovacího lehátka a drinku, byla by velká chyba nevypravit se poznávat zdejší přírodu. Málokde jsou totiž její scenerie tak překrásné.
Nejznámější přírodní památkou, kde si bohužel od davů turistů neodpočinete, je Pamukkale. Sněhobílé travertinové terasy poseté jezírky s azurovou vodou jsou snadno dostupné z letovisek při egejském pobřeží, třeba z oblíbeného Bodrumu. „Říká se jim ,bavlněný hrad’,“ vysvětlují průvodci cestovních agentur, které sem pořádají fakultativní výlety. Martina, delegátka jedné z kanceláří, vzpomíná na dobu, kdy se tu ještě tolik nedbalo na ochranu přírody: „Bylo to perfektní. Člověk se procházel, kudy chtěl, ráchal si nohy v křišťálové vodě, do hlubších jezírek se dalo položit...“ S výstavbou hotelů a odčerpáváním mineralizované vody však terasy vyschly a bílý travertin dostal šedavý nádech, takže aby se krása teras zachovala, musí na ně být voda přiváděna uměle. Procházet tu sice můžete jen po vyznačené trase, a to výhradně bosky, avšak výhled na jezírka utopená v krvavém západu slunce je pořád okouzlující.
„Pláže plné slunečníků jsou všude stejné, ty si pamatovat nebudeš,“ radí mi Martina a znovu mě upozorňuje: „Ale Pamukkale je jedno z těch míst, která by sis při návštěvě Turecka neměla nechat ujít.“ Nad terasami se navíc rozkládají magické ruiny starověkého města Hierapolis s jedinečným bazénem plným antických sloupů, v němž se dá dodnes vykoupat. Potápím se a snažím se jich dotknout. Jsou z mramoru a údajně byly součástí posvátného bazénu spjatého s Apollonovým chrámem.
Moře jako hvězdná obloha
S těmi plážemi nemá Martina tak úplně pravdu. Turecko se pyšní přinejmenším jednou pláží, která je tak panensky čistá a úchvatná, že se vám navždy vryje do paměti. Leží na jihu země, při březích příjemně teplého a křišťálově čistého Levantského moře, nedaleko od tepajícího letoviska Antalya. Pokud dovolenou trávíte právě tady, neměli byste si nechat ujít výlet do národního parku Olympos.
„Je to úplný ráj na zemi,“ říkal mi ještě v Istanbulu Hasan. „Když si jdeš zaplavat v noci, světélkuje ve zčeřené vodě plankton tak, že moře vypadá jako hvězdná obloha.“ A noční Olympos ukrývá ještě jedno velké překvapení: ve zdejších horách po staletí hoří tajemné ohně, kterým tu nikdo neřekne jinak než chiméra - to podle mytické obludy, která zde podle legendy ve starověku měla hlídat vstup do podsvětí. Vědci dosud jednoznačně nevysvětlili původ plamínků, které poskakují po skalách a nedají se uhasit. Nejspíš jde o unikající plyny na bázi metanu, které se na vzduchu jednoduše vznítí. V antice je námořníci využívali jako přírodní maják, dnes tato rarita láká turisty.
Samotná olympská pláž s oblázky, azurovou vodou a kvetoucími oleandry opravdu připomíná eden. Okolí je poseto ruinami středověkého města, z nichž nejzajímavější jsou tajuplné hrobky s posuvnými dveřmi a byzantské lázně. Na jaře se tu objeví koberce sasanek a idylku dotvářejí hnízdící ledňáčci. Obzor lemují zalesněné hory, kolem dokola voní citrusové sady a čerstvé fíky si tu můžete natrhat přímo ze stromů. V korunách vzrostlých dřevin se dá také celkem příjemně ubytovat. Olympos je totiž proslulý „stromovými apartmány“, které jsou v místní vesničce ve stylu hippie jen třešničkou na dortu. Příjemný relax nabízejí čajovny plné dýmu z vonných tyčinek, stylové restaurace, v nichž se obědvá na zemi, i obchůdky s bižuterií, batikovanými hadérky a vším, co si jen představíte pod slovem suvenýr.
„Další zajímavé články najdete v aktuálním čísle časopisu Juicy.„
ČTĚTE TAKÉ:
Zažijte nikdy nekončící party na Ibize!