Nikdy jsem neměla důvod si myslet, že by rodiče měli Elišku raději než mě. Odjakživa se k nám oběma chovali stejně, možná že dokonce byli na mě o něco mírnější. Byla jsem o dva roky mladší, což není zas tolik, ale přesto to stačilo k tomu, aby sestře čas od času říkali ty známé věty typu: „Jsi starší, tak bys měla mít víc rozumu“ či „Musíš na ni dávat pozor“.
A my dvě jsme se měly opravdu rády. Samozřejmě kromě doby nejtěžší puberty, kdy jsme byly schopné poprat se i kvůli gumičce do vlasů nebo spolu týden nemluvit kvůli tomu, že jedna druhé obsadila koupelnu. Ale jinak jsme byly skoro jako dvojčata, a když Eliška odmaturovala a odstěhovala se do Prahy na kolej, nesla jsem to docela těžce.
Já jsem po střední škole odjela na rok do ciziny a na vysokou školu se přihlásila až potom. Takže když jsem se přestěhovala do Prahy, byla Eliška už ve čtvrtém ročníku. Nejdřív jsem myslela, že ani nepůjdu na kolej a pronajmeme si spolu nějaký pidibyt – koneckonců i doma jsme vyrůstaly v jednom pokoji – rodiče slíbili, že by nám trochu přispívali.
Ale Eliška, které v tu dobu už přes rok chodila se svým spolužákem, se přes prázdniny rozhodla brát tento vztah opravdu vážně a našla si podnájem s ním. Oba už při škole částečně pracovali, takže to zvládali.
Já jsem se tedy nastěhovala na kolej a užívala si studentského života. S Eliškou jsme se minimálně jednou týdně viděly, často jsme vyráželi někam všichni společně a zhruba jednou za tři týdny jsme spolu jely na víkend k rodičům. Pak jsem si našla kluka i já a už jsme jezdily každá jinak, jak nám to zrovna vyšlo.
O její smrti mi řekli až den poté
Eliška si v Praze během studií udělala autoškolu a s Romanem – to byl její přítel – si pak společně koupili malé ojeté auto. Prý na ty velké „rodinné“ nákupy. Ale Elišku řízení bavilo, a tak autem jezdila i za rodiči. Bydlí od Prahy asi osmdesát kilometrů, takže to byla příjemná cesta na hodinu.
A jedna se jí stala osudnou. Předloni na podzim se od rodičů vracela zpátky do Prahy. Byl to sychravý listopad a už mrzlo. Podle policistů dostala smyk, zřejmě jela moc rychle a vyhýbala se něčemu na silnici. Vyneslo ji to do protisměru a pak do stromu. Zemřela na místě.
Rodiče mi tu zprávu zavolali až s více než 24hodinovým zpožděním, dřív toho nebyli schopni. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, pak jsem se jako ve snách sebrala a nějak se vlakem dostala domů. Ty dny do pohřbu a pár prvních týdnů po něm si vlastně ani nepamatuju. Bylo to všechno jako ve snu, v nějaké mlze, která nás obestírala. Fungovali jsme jako roboti. Já jsem dokonce v únoru udělala i několik zkoušek ve škole, zpětně nechápu, jak je to možné. Jako by nám to všechno začalo docházet až později, na jaře, když se všechno kolem rozveselilo – ten kontrast k našemu smutku byl obrovský.
Jenže každý z nás se pak k tomu postavil jinak. Já se snažila bolest překonat právě studiem, jakoukoli aktivitou a činností, obrovskou podporou mi byl přítel. Rodiče se chovali přesně opačně. Úplně se uzavřeli a rezignovali úplně na všechno. Dalo by se říct, že na život jako takový. Dál chodí do práce jako dva stroje, jedí, pijí, ale mám pocit, že to je tak všechno, co dělají. Kromě jedné věci – uchovávání Eliščiny památky.
Z domova se stala sestřina svatyně
Vím, že se každý se smrtí vyrovnává jinak a rozhodně bychom na toho, kdo odešel, neměli zapomínat. Je v pořádku mít jeho fotky, mluvit o něm, ponechat si na památku nějaký předmět. Ale u mých rodičů je to něco víc. Jejich dům se vlastně proměnil v jakousi Eliščinu svatyni. Dřív si na nějaké obrázky na stěně nepotrpěli – teď visí fotky úplně všude!
Je to už skoro rok a půl. A náš společný pokoj, který jsme se sestrou u rodičů měli, vypadá pořád stejně – tak, jak byl, když toho večera odjížděla. Nahoře na palandě je pořád její pyžamo, nevyprané. A nesmí se s tím hnout. Když jsem rodičům opatrně naznačila, jestli by pokoj nechtěli trochu „uklidit“, máma se na mě rozkřičela jako nikdy v životě. Už jsem to pak nikdy nezkoušela. Ale spát tam nedokážu, když už k našim přijedu – a je to čím dál méně – spím raději v obýváku na pohovce.
Ale to nejhorší je, jak se máma s tátou chovají ke mně. Vlastně by se dalo říct než jinak, protože jsem pro ně prakticky přestala existovat. Vůbec je nezajímám. Jejich mysl je upřená jen do minulosti, k Elišce, a nic, co se děje teď, k nim nepronikne.
Sami od sebe mě vůbec nekontaktují. Nezavolají, nenapíšou smsku, vždycky se ozvu já. Zpočátku jsem jim volala každý den, kontrolovala jsem je, ptala se, jak jim je. Na druhé straně se ozývalo neurčitě „co ti mám říct“, pak už jen mlčení.
Teď volám vždy o víkendu a jsou to zoufalé hovory. Mluvím, snažím se něčím vzbudit jejich zájem, ale je to zbytečné. Když ohlásím, že přijedu, máma odpoví „jak chceš“. A když u nich doma zazvoním a oni otevřou, nevidím v jejich tváři žádnou radost, žádný úsměv. Je jim to zkrátka jedno. Mlčky jíme, po obědě jdu já za jednou ze dvou kamarádek ze školy, které ve městě žijí, a pak raději jedu zpátky do Prahy. V tom mlčícím domě nedokážu vydržet.
Na Vánoce mi řekli, ať ani nejezdím
Jakub – můj přítel – mi domlouvá, ať vydržím, že se to časem zlepší. Pořád v to doufám, nevím, jestli rok a půl je krátká, nebo dlouhá doba. Ale je mi to tak líto! Copak rodiče nevidí, jak mi ubližují? Jsem přece taky jejich dcera, i o mě by měli mít zájem. Snažím se jim vyprávět, co dělám, jak se mi daří. Ale odbydou to jednou větou, snad aby měli pokoji.
A nejhorší to bylo na Vánoce. Ty předloňské jsme vůbec neměli. A když jsem se tentokrát ptala, co by si přáli, řekli mi „Jak bychom si mohli něco přát?“ a na můj dotaz, kdy můžu přijet, mi odpověděli, že by snad bylo lepší, kdybych si Vánoce oslavila v Praze s Jakubem. Že oni nic slavit nebudou a jen bychom si takhle všechno připomínali. Vlastní dceru nechtěli na Vánoce vidět!
Navzdory tomu jsem na Štědrý den ráno přijela. Naši tam seděli nad hromadou fotek a vypadali snad opravdu rozzlobeně, že jsem tam. Večer jsem jim dala každému několik dárků. Tvářili se velmi překvapeně, že prý nepočítali, že si něco dáme. Nakonec táta sáhl do peněženky, vytáhl namátkou několik bankovek a dal mi je. Rozbrečela jsem se a ráno odjela.
Od té doby jim zase jen jednou týdně volám a doma jsem ještě nebyla. Už nevím, jak dál. Jestli se nějak snažit, aby si mě zas všimli, nebo to úplně nechat být. Chci jen, aby pro mě zas měli ve svém životě místo…
Andrea, 24 let
