HLEDÁ SE FARMÁŘ , ZN . BIO
Poslední dobou roste počet spotřebitelů, kteří se zajímají o to, co jedí, odkud se bere maso a jestli je bio, v jakém prostředí žijí krávy, od kterých pijí mléko, zda jsou vejce skutečně od slepic, které pobíhaly po dvorku a svobodně zobaly, nebo byly zavřené v ratejně na železných roštech…
Stejně tak jako nechceme jíst maso stresovaných zvířat z velkochovu, ani konzumovat pesticidy vyhnanou zeleninu – aspoň do té doby, než z nich zmizí chemie. Naštěstí stále přibývá farmářů, kteří povýšili ekologický chov i biopěstování nad čistě finanční zájmy, a o zvířata i rostlinky se starají skutečně s láskou. Ovšem představte si, že máte farmu, vlastně ekofarmu, která je v oblasti, kde nejezdí miliony aut, nevede tudy přímá komunikace, je zkrátka trochu stranou; už proto, aby byla opravdu ekologická.
Na pastvinách a loukách máte zvířata, za farmou políčka… a nevyrábíte takové množství, abyste dodávali do výkupu, ale právě tolik, že uspokojíte drobné spotřebitele. Co teď? Nad tím se zamyslel soukromý zemědělec a Živnostník roku 2008 kraje Vysočina František Němec a rozhodl se pro iniciativu, kterou pojmenoval Najdi si svého farmáře. Už název hovoří sám za sebe – každý z nás má šanci najít si farmu, ze které bude odebírat část produkce. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou: bude mít kvalitní potraviny a pomůže navíc s odbytem farmáři, pro kterého není jednoduché najít svoje zákazníky, oslovit je a svoji produkci k nim ještě navíc dopravit. Stačí se podívat na stránky www.najdisisvehofarmare.cz „Teď jsou tu tři kravky Bára, Eliška a Fíla - právě máme dvě telátka, což je na moje pozemky tak akorát.“
Naše cesta tentokrát vedla do Třebšína nedaleko Prahy k Václavu Bednářovi, který se jako jeden z mnoha malých ekozemědělců připojil k projektu Najdi si svého farmáře.
Na místě, kde dnes sedlačí, vyrostl, ale pak ho, jako mnoho jiných mladých lidí, zavál osud do Prahy, která se zdála být dobrým startovacím můstkem do života. „Vyučil jsem se tam truhlářem a nějakou dobu pracoval na stavbách… ale hned po revoluci jsem utekl zpátky na venkov,“ vypráví Václav Bednář, a přitom pase svoji klisnu Lily, což znamená, že ji drží na provaze, aby ji nenapadlo jít okusovat travičku někam za humna, protože, jak je známo, vzdálené pastviny jsou vždycky lákavější.
„I když jsem žil už tady, do Prahy jsem ještě nějaký čas dojížděl. Pak jsem usoudil, že bych tu mohl zkusit podnikat a nevláčet se do velkoměsta. Baví mne být v přírodě, mám k ní vztah, vyrostl jsem na vesnici, měl jsem tu i chalupu.“ Václav Bednář ještě pár let truhlařil… a jednoho dne – asi před dvanácti lety – ho napadlo, že by si mohl koupit hříbátko. A přivezl si Lily.
Pak přibyly ovečky, a to už byl jen krůček k tomu, aby si založil farmu.
„Když jsem začínal, tak jsem moc nevěděl, co farmaření obnáší. Ale asi mám vztah k zemědělství po babičce, která se mu věnovala celý život. Jako kluk jsem jezdíval do jižních Čech na chalupu, kde měli koně a ovce, takže jsem trochu tušil, co a jak. Vidíte, teď mne napadá, že právě s koníčkem a ovečkami jsem začínal.“ A tak pan Bednář založil farmu. Pozemky dal do certifikace a pustil se do díla.
Léto s kovbojem
„Lily? Ta je tady pro moje potěšení. Když jsem si ji přivezl, zjistil jsem, že vychovat kobylku není jen tak, přestože jsem měl o koních jakési povědomí ještě ze svého dětství. Ale našel jsem dobrého kováře, který mne naučil nějaké ty grify a pověděl mi něco o psychologii koně. Je to snadné: člověk musí být rozhodnější, nesmíte koně nechat přemýšlet rychleji, naopak ho musíte držet trošku zkrátka, je to jako s dítětem.“ Lily se spokojeně pase a zdá se, že ji Václav má opravdu čistě pro radost. „Kdepak! Musí si na sebe, holka, vydělat!“ vyvádí mne z omylu.
„Vozí děti, občas přitáhne z lesa nějaké dříví… Měla i hříbátko. A teď je tady hlavně pro drobotinu, mohou ji vyčistit, hřebelcovat, osedlat a já je povodím. Nemáme klasickou jízdárnu, ale děti mohou u mne mít první kontakt s koněm, pohladit si ho, ošetřit, zvednout si kopyto… něco se o něm naučit. Zjistí, že je to sice veliké zvíře, ale že není nebezpečné, dá se s ním komunikovat a že poslouchá. A když je to bude bavit, tak kolem dvanáctého roku mohou začít třeba jezdit.“ Jak to tak vypadá, pan Bednář objevil v místě, kde má farmu, díru na trhu.
Poblíž leží Slapy nad Vltavou, takže kromě místních dětí tu bývá hodně chatařů i letních rekreantů, tudíž návštěva farmy, kde se mohou jejich ratolesti vyřádit a vidět na vlastní oči domácí zvířata, je pro ně vítaným zpestřením. „Přes prázdniny musím Lily někdy dokonce i šetřit, aby toho na ni nebylo příliš – když přijdou prckové třeba i čtyřikrát denně a chtějí ji hřebelcovat. I ona je živý tvor a někdy toho je na ni moc. A přílišná péče či zájem by se jí mohly až zprotivit.“
Počítání oveček
Původně si Václav Bednář přivezl čtyři ovce, postupně se stádečko rozrostlo až na patnáct kusů. Jak vypadá péče o ovečky? Musejí mít pastviny, vodu, nějaký přístřešek, v zimě seno. „Prodával jsem je hlavně na maso; ovce může zůstat na chov, ale beránci jdou většinou pod nůž. Mezitím jsem si pořídil první krávu, a ta mne chytila víc. Ovečky jsou přece jenom malí přežvýkavci. Kráva je trošku někde jinde, pokud má člověk snahu, tak může mít i slušnou užitkovost.
Za dob ovcí jsem tady měl na brigádě Ukrajince, a ti si ze mne dělali legraci: „Na co ovečky? Každý pořádný chlap má krávu, ta uživí rodinu!“ A tak přišla kravka. Zjistil jsem, že mi to s ní jde, tak jsem stádečko ovcí prodal a přibyla další, postupem času pak ještě jedna. Teď jsou tři – Bára, Eliška a Fíla – máme právě dvě telátka, což je na moje pozemky tak akorát.“ Mimochodem, telátka prý jména nemají, protože na farmě nezůstanou, tak je lepší, aby byla anonymní.
Na farmě je ještě koza a dvě kůzlátka. „Koza je drzá, má ale dobré mléko, i proto, že je svéhlavá a vybíravá. Mám ji tady spíš pro zpestření. A po zahradě pobíhají slepice, pár koček, pes…“ Farma připomíná hospodářství, jaké mívali naši předkové – adekvátní počet zvířat. Panu Bednáři, který většinou všechno obstarává sám, chodí občas pomáhat studenti zemědělské školy nebo klienti Portusu, chráněného domova pro mentálně postižené. Práce v přírodě se zvířaty, to je dobrá terapie pro každého.
Další zajímavé články se dočtete v aktuálním vydání časopisu My Life.
ČTĚTE TAKÉ:
Nosková se bojí, aby neporodila na pódiu!