Můj přítel je skvělý chlap. Ale taky je občas na zabití. Co mi na něm opravdu vadí, je jeho velmi benevolentní (jemně řečeno) postoj k tomu, co je moje, co jeho, co společné. On to prostě tak nějak nerozlišuje. Sice je ohromně velkorysý, ale totéž očekává i ode mě. A já bych ráda, aby v oblasti našich financí panoval nějaký řád, nikoli chaos.
Můj vztah s Alešem je klasickým potvrzením známé skutečnosti, že to, co vás na partnerovi zpočátku přitahuje, vám později začne lézt na nervy. Svatá pravda!
Vždycky jsem byla trochu zakřiknutá, spíš samotářská. Dobře jsem se učila, puberta se u mě skoro neprojevila. Pracuji jako korektorka v časopise, ale lidé mě odjakživa tipují na úřednici, archivářku nebo podobné „nezáživné“ povolání. Kamarádi se mi smějí, že na všechno musím mít tabulky a notýsky.
Je pravda, že mám ráda řád, ale rozhodně tím nejsem nějak posedlá. Spíš to přičítám tomu, že jsem docela zapomnětlivá, a co si nenapíšu, to nevím.
Aleš je můj pravý opak. Rozevlátý hlučný dlouhovlasý bohém, kterého je všude plno. My dva nemůžeme být vizuálně odlišnější, ale přesto nám to překvapivě funguje. Potkali jsme se na horách a něco nás k sobě od začátku táhlo. Tak moc, že jsem v sobě objevila nečekanou spontánnost a po pouhých šesti týdnech chození se k němu nastěhovala.
Mou maličkou garsonku po babičce jsem pronajala a začala se učit žít s člověkem, se kterým ani jeden den není nuda. Protože nikdy nevíte, co přijde. Jestli za dva dny budete trávit večer doma s knihou, nebo o dvě stě kilometrů dál v horské boudě. Jestli ráno po probuzení nezjistíte, že nábytek v obýváku stojí úplně jinak, než když jste šla spát. Jestli po příchodu z práce nebude ve vašem bytě deset lidí, které jste nikdy neviděla. A tak dále...
Chaos se mi nejdřív líbil, pak mi začal vadit
Kupodivu jsem si zvykla docela rychle. Vlastně se mi to líbilo, protože já vždycky žila přesně opačně – měla jsem život nalinkovaný na dlouhé měsíce dopředu, věděla jsem skoro na den přesně, co budu dělat za půl roku. Svých notýsků a diářů jsem se nezbavila, ale trochu vneseného chaosu mi dělalo dobře.
Tedy aspoň první zhruba rok a půl. Pak se má přirozenost začala zase dostávat ke slovu a já zatoužilo po troše systému. Aleš nebyl proti. „Já vím, že je to se mnou někdy hrozný. Tak najdeme nějaký kompromis. Řekni, jak by sis to představovala, a já udělám to samé.“
A tak jsme si nějak nastavili pravidla, jak budeme trávit volný čas, abych se o odjezdech na hory nedozvídala hodinu předem, jak často k nám mohou chodit návštěvy, jak se budeme dělit o úklid – a především jak budeme řešit peníze. Nakonec jsme se dohodli, že si založíme společný účet, ze kterého budeme platit všechny společné výdaje a ještě na něm spořit. Byla jsem na sebe ohromně pyšná, že jsem někoho jako Aleš přesvědčila k takovému kroku!
Jenže to jsem netušila, že on si „společný“ účet vykládá trochu jinak. Vyděláváme oba zhruba stejně, a protože nijak enormně neutrácíme, vypadalo to, že si docela rychle můžeme našetřit nějaké hezké peníze.
Mně navíc asi dva měsíce na to doběhlo stavební spoření, a protože jsem zatím ty peníze na nic nepotřebovala, uložila jsem je na spořicí účet taky.
Pohled na výpis z účtu mě šokoval
Jsem zvyklá si vždycky na začátku měsíce vybrat v bankomatu částku, se kterou budu hospodařit, a zbytek rovnou odesílám z běžného účtu pryč. A tak mě poměrně dlouho nenapadlo se na spořicí účet podívat. Až asi před dvěma měsíci, když jsem si řekla, že je načase začít kupovat vánoční dárky, a chtěla si na to vybrat nějakou částku ze spoření.
Když jsem se ale na účet v internetovém bankovnictví podívala, nevěřila jsem svým očím! Byla na něm jen asi třetina předpokládané sumy. Chvíli jsem si myslela, že je to nějaký omyl. Pak jsem honem rozkřikla výpis a zjistila, že Aleš si na svůj účet takřka neustále převáděl nějaké peníze!
Obvykle jen menší částky, třeba dva, tři tisíce. Ale za to víceméně každý týden! Jakmile ten den přišel domů, uhodila jsem na něj. Tvářil se velice překvapeně. Ale ne proto, že jsem ho přistihla, ale protože nechápal, kvůli čemu se rozčiluju!
Nechci to s ním vzdát
„No počkej, a na co ty peníze teda jsou, když ne na utrácení?“ divil se bezelstně. Úplně mi došla slova. „Tak jednak je to spořicí účet, z toho se jen tak peníze neutrácejí, tam se spoří. A jednak jsou to peníze společné, takže bychom měli o jejich utrácení rozhodovat oba. Ne že ty si tam chodíš jak do kasičky!“ řekla jsem konečně.
„A proč ne? Vždyť ty můžeš dělat to samé přece,“ divil se dál a já šílela. „Za to proboha utrácíš?!“ Prý za to, co zrovna potřebuje. „Já tam vždycky něco pošlu, ale pak nemám peníze na něco, co je třeba,“ vysvětloval mi jako by nic. Takže sice po výplatě na účet poslal domluvenou sumu, ale její dvojnásobek pak v tom samém měsíci vybral.
Tenkrát jsme se snad poprvé opravdu pohádali. Snažila jsem se Alešovi vysvětlit, že takhle to nefunguje a s jeho přístupem bychom byli za chvíli na mizině. Jenže on to pořád nechápe. Dva dny po tomhle výstupu vybral další peníze a koupil nám společný víkend na horách.
Následovala další hádka. „Tohle přece musíme rozhodnout spolu!“ „A proč, když je to pro oba?“ „Protože s tím taky oba musí souhlasit!“ Nikam to nevede. Jeho pohled je zkrátka jiný. Prý že si přece můžu tam odsud brát taky, co chci, a on nebude řešit, čí peníze to byly.
Vím, že nejjednodušší by samozřejmě bylo společný účet zrušit a dál si peníze řešit každý sám. Jenže já jsem tvrdohlavá a ráda bych, aby se Aleš naučil nějaké společné zodpovědnosti, která mu tak nějak chybí. Jinak si s ním těžko můžu plánovat nějakou vážnější budoucnost – a to bych i přes tyhle jeho chyby ráda.
Renata, 27 let
