Už 33 let jsem sociálně neobratná a je mi to líto. Jak se žije s Aspergerovým syndromem?

pokud má něco co vypadá jako lehká forma poruchy autistického spektra, tak je ve skutečnosti možné že jde jen o nějakou řekněme poruchu v chování, která vznikla v dětství jako následek nějaké události. Jsou lidi co si třeba vyvinou fobii z vysokých lidí protože táta byl vysoký a často je bil...ale vědomě to neví. Zkrátka nemusí jít v jejím případě o nějakou trvalou poruchu způsobenou špatnou chemií v mozku ale jen o určitou sociální fobii. Boje známá měla totální sociální fobii, neuměla komunikovat s lidmi a vždy byla tak nějak trapně divní a nedokázala se uvolnit ani s přáteli jakoby nevěděla co má říct........problémy v práci kdy si o ní mysleli že je hloupá nebo dovná..hodně se to podobá tomu co paní popisuje ale ta moje známá žádného aspergera nemá. Vše se začlo neuvěřitelně zlepšovat po tom co začala chodit na terapie, v podstatě se dá říct, že příčinou jejího divného chování byl strach že nebude okolím přijmuta, který se u ní spustil na základní škole kde byla dlouhodobě šikanována a v podstatě vyloučena z celého kolektivu....od té doby si nesla ten program, že je něco špatně s ní....což ve výsledku nakonec i bylo, ale terapií se postupně vrovnává s těmi traumaty z dětství, pracuje na sobě a po roce najednou dokáže mluvit "normálně" s cizími lidmi a je ani nenapadne že je nějaká divná.Tak že být paní nedávám sama sebe do škatulky asperger, který zároveň je vnímán jako neléčitelný a zkusila bych ty terapie, netvrdím že jí to určitě pomůže, ale za pokus to stojí. Z toho co píše je zjevné že se s tím jak to má sice celkem vyrovnala ale rozhodně by byla ráda kdyby se její sociální schopnosti podařilo zlepšit....tak to předem nevzdávejte a zkuste to