„Chlapci jsou na internetu stejně ohrožení jako dívky. Sexuální predátoři se navíc přestali maskovat za falešnou identitou stejně starých kamarádů, říká psycholožka Martina Viewegová z Psychoterapie Anděl. Už v okamžiku, kdy dítě začne používat internet, by s ním rodiče podle ní měli začít mluvit o bezpečnosti. „Dítě by mělo vědět, že úchyl na internetu nevypadá jako bezdomovec, ale jako „kámoš“, i by se mělo umět bránit,“ říká odbornice.
Kolik je pedofilů v mužské populaci? Podle odborných odhadů (přesná čísla samozřejmě neexistují) mezi jedním až pěti procenty. Jak je tedy možné, že na internetu je tolik sexuálních predátorů? „Většina virtuálních predátorů není pedofilních. Buď to jsou hebefilové, tedy ti, kteří mají rádi dospívající dítě, nebo to jsou „normální“ muži, kteří to berou jako prostor pro experiment, manipulaci a moc. Je to pro ně zábava a vzrušení,“ vysvětluje psycholožka Martina Viewegová. Téma sexuálního ohrožení dětí na internetu dnes opět připomíná film V síti, který jde 27. února 2020 do kin. Proto jsme si s Martinou Viewegovou povídali o tom, zda s dětmi na film jít, a i tom, jak děti na síti ochránit a co dělat, když už je někdo zneužije.
Šla byste s dětmi na film V síti?
Určitě ano. Ale samozřejmě bych respektovala věkový limit. Bylo by zároveň vhodné si s nimi předem o dané problematice popovídat a po filmu probrat, nakolik se jejich představy liší.
Souhlasila byste tedy i s tím, aby ho děti viděly ve škole? Film je přístupný dětem od patnácti let, vznikla i verze pro dvanáctileté děti.
Opět ano a za stejných doporučení. Výhodou škol jsou i besedy, které s promítáním filmů bývají spojené, což činí film působivějším, než když na něj jdou děti s rodiči. Přeci jen od cizího je to pro dítě vždy zajímavější než od rodiče. Film jsem zatím neviděla, takže bych samozřejmě zvážila, jakým způsobem film ukázat dětem nezralým nebo citlivým.
Když děti na film vezmu, měla bych si s nimi předem o filmu popovídat? Co jim říct? Jak je na film připravit?
Výchova k bezpečnému internetu a virtuálnímu světu vůbec by měla probíhat už od chvíle, kdy se dítě dostane do kontaktu s mobilním telefonem a později i s internetem. Tedy ve chvíli, kdy jdu na tento film, tak by již dítě mělo být obeznámeno s tím, co se tam může dít, kdo ho může kontaktovat, mělo by vědět, že úchyl na internetu nevypadá jako bezdomovec, ale jako „kámoš“, i by se mělo umět bránit.
Předpokládám, že takhle velké děti už mnohokrát slyšely, jak se chovat ve virtuálním světě. Nicméně připravit je můžeme na to, že můžou vidět nebo slyšet věci, které jim budou nepříjemné, možná něčemu nemusí rozumět. Ale je dobré je připravit i na to, že my samotní z toho můžeme být špatní.
Po filmu si s nimi o tom asi budu chtít popovídat? Ale jak, co dětem říct?
Popravdě, za ta léta, kdy dělám přednášky na toto téma pro děti i dospělé, tak mám pocit, že budeme otřesenější než děti. Takže s nimi klidně můžeme mluvit o tom, jak to zapůsobilo na nás, jak jsme se cítili, když… A samozřejmě se ptát, co naopak bylo důležité nebo emočně významné pro ně. Ideální by bylo, kdyby na závěr došlo k nějakému společnému plánu a návodu pro dítě, co dělat, kdyby se mu něco takového stalo.
Tady najdete ukázku z filmu V síti:
I pokud nechci, aby moje děti ten film viděly, třeba s tím přijdou od spolužáků a začnou se ptát. Jak vůbec o tématu sexuálního nebezpečí na síti začít mluvit? Jak je varovat, ale na druhou stranu je nevyděsit? Vezmou varování ode mne jako od rodiče?
V praxi narážím na to, že rodiče nechtějí o problému vědět, protože je to pro ně příliš ohrožující. Takže mají tendenci předstírat, že to neexistuje, třeba tím, že o problému nemluví. Bohužel tím ohrožují pouze samotné dítě. Někdy narážím na představy, že jejich dítě by se tam takhle nechovalo, s cizími lidmi by si nepsalo… právě tyto děti jsou ohroženější, protože jsou zvyklé poslouchat bez nároku na vlastní názor a hlavně rodič často žije s nějakou představou o svém dítěti, ale nevnímá dítě jako takové. Byť samozřejmě existují děti, které jsou natolik asertivní a sebevědomé, že by se takto opravdu nechovaly.
Myslím, že tyto promluvy s dětmi nejsou ani tak náročné pro děti jako spíš pro nás. Pokud my budeme vyděšení, těžko to děti vezmou. Je v pořádku se bát o ně, ale je důležité mít zpracované vlastní strachy s těmito věcmi spojené. Osvěta o sexuálním nebezpečí na internetu se tolik neliší od osvěty, kterou bychom jim měli dělat o reálném světě. Stejně jako je musíme naučit, že ne každý člověk v reálu je kamarád a má dobré úmysly, tak je musíme provést virtuálním světem.
Týká se sexuální nebezpečí na internetu jen dívek?
Z filmu to může vypadat, že ohroženou skupinou jsou jen dívky, a tím se falešně upokojí část rodičů, která má syny. Není to ale pravda. Chlapci jsou stejně ohrožení jako dívky. Možná ještě více, protože holčičky od mala připravujeme na to, že by se mohly stát obětí sexuálního násilí. Chlapci jsou často překvapení a zaskočení, že by je někdo mohl vnímat jako sexuální objekt a jejich fotku do půl těla by mohl používat k sexuálnímu uspokojení. Osvěta je tedy potřeba pro všechny děti bez ohledu na pohlaví.
Co jsou největší problémy na internetu pro děti v souvislosti s pedofily, se sexuálním nebezpečím?
Je potřeba si uvědomit, že většina virtuálních predátorů není pedofilních. Buď to jsou hebefilové, tedy ti, kteří mají rádi dospívající dítě, nebo to jsou „normální“ muži, kteří to berou jako prostor pro experiment, manipulaci a moc. Je to pro ně zábava a vzrušení. Problémem pro dítě je digitální stopa. Tedy to, že konverzace, fotografie, videa, vše, co mezi dítětem a predátorem proběhne, už ve virtuálním světě zůstává a může být zneužito. Často proti dítěti. Nebo jako návnada pro další děti. Predátor mu pak může ukazovat tento materiál se slovy: „Vidíš, je to normální. I ostatní děti to dělají.“
V reálném světě taková zkušenost s dítětem otřese, nabourá mu důvěru v lidi, v sexualitu, může narušit psychosexuální vývoj, navíc se dítě teprve učí zacházet s hranicemi, učí se říkat ne a predátor je někdo, kdo mu hranice velmi radikálně a hrubě překračuje a nerespektuje je. A navíc dítě nutí do věcí, které mu nejsou příjemné nebo jim nemusí rozumět.
Co je zrádné, je potřeba kontaktu a přijetí, kterou dítě přirozeně má. Tedy pokud predátor vyhrožuje tím, že se s dítětem přestane bavit, je to pro dítě odmítnutí, které v tomto věku často neumí zdravě zpracovat, vyhodnotit a přijmout.
Pak zde platí ještě jedna, pro dospělé nepochopitelná věc. A sice, jakmile odpovím na zprávu, byť negativně, už je tam vztah a s ním spojený pocit závazku. Ohroženější jsou děti, které jsou slušně vychované. Je přeci neslušné neodpovědět. Ovšem jakmile odpovím, druhá strana už ví, že jsem zaprvé zprávu četla a za druhé, že mě má v hrsti. Je jedno, že jsem toho člověka nikdy neviděla, neznám ho déle, než tři vteřiny, už je mezi námi kontakt a tím pádem vztah. Je potřeba si uvědomit, že dětský svět je jiný, než ten dospělý. A právě zde máme velký prostor pro výchovu a učení k aktivní obraně.
Pokud nevím jak s dětmi o tomto nebezpečí mluvit, kde najdu věrohodné, dobré informace, případně kam se obrátit?
Paradoxně tam, kde nebezpečí číhá, tedy na internetu. Existuje e-learning pro rodiče, děti i odborné pracovníky na adrese: kpbi.cz. Na stránkách, jako je například internetembezpecne.cz, e-bezpeci.cz nebo seznamsebezpecne.cz, rodiče najdou množství potřebných informací. A těch odkazů je samozřejmě více, stačí si trošku zagooglit. Pokud jsem opravdu bezradná, mohu se obrátit na rodičovskou linku Linky bezpečí, na školního preventistu, místního policistu, který má na starosti přednášky ve škole nebo i na OSPOD, kde mě mohou nasměrovat na organizace, které se tomuto tématu věnují.
Kdyby někdo mé dítě na síti obtěžoval, kde hledat pomoc nebo co dělat?
Obecně je dobré naučit děti, že existuje Linka bezpečí, kam se mohou obrátit o pomoc, ať se děje něco jim, nebo jejich kamarádovi. Ne vždy se obrátí na nás, protože nám například nechtějí dělat starosti. Pokud se mi svěří, je důležité zdržet se silných emocí a nenadávat dítěti ani partnerovi, že je po něm. Někdy se děti svěřují ve chvíli, kdy už například poslaly takový materiál, stydí se, bojí se. Prostě to v současné době k dospívání patří. Není potřeba se nad tím pohoršovat či hroutit, ale je důležité to řešit a dítě ochránit.
Pokud jde o predátora, za mě osobně doporučuji kontaktovat policii. Své dítě můžu ochránit díky tomu, že máme dobrý vztah. Ale ostatní děti takové štěstí na rodiče mít nemusí. Tím, že predátora předám do rukou policie, tím mohu ochránit i jiné děti. Predátor bývá profesionál. Nebude si psát s jednou obětí. Pokud se vaše dítě s něčím takovým setkalo a nedokáže to samo zpracovat, určitě se obraťte na psychologa.
Predátoři se přestávají bát
Jak Martina Viewegová podotýká, film V síti není první vlaštovkou, která se tohoto tématu týká. „Možná znáte projekt Seznamu seznamsebezpecne.cz, který byl právě zaměřený na predátory na internetu, prevenci tohoto fenoménu, kterému odborně říkáme kybergrooming (tedy stav, kdy se někdo zpravidla vydává za někoho, kým není, a jeho cílem je zmanipulovat nezletilou oběť buď k osobní schůzce, nebo k získání intimních a citlivých materiálů) a v jehož rámci vzniklo vícero zajímavých videí. V něm je právě znázorněno i to, že obětí bývají i chlapci, což považuji za důležité,“ říká psycholožka.
„Co je pro mě osobně zajímavé, je proměna samotného predátorství. Zatímco v roce 2009, kdy seznamsebezpecne vznikl, se většina predátorů ještě alespoň snažila vydávat za vrstevníky obětí, film V síti ukazuje situaci, kdy je predátor natolik suverénní, že to nemá zapotřebí. Je tedy sám sebou a za sebe. Predátorem tedy může být opravdu každý. Tuto suverénnost vnímám jako důsledek minimálního postihu těchto pachatelů (často odcházejí s podmínkou) a též paradigmatu společnosti, kdy se stále zaměřujeme na to, co oběť udělala nesprávně. Namísto toho, abychom už jednou provždy začali obviňovat agresory. Což v praxi znamená vychovávat děti (potažmo dospělé) tak, aby uměli respektovat NE a zároveň věděli, že násilí (fyzické či psychické) není tolerováno,“ říká psycholožka Martina Viewegová.
Psycholožka Martina Viewegová se věnuje poradenství v oblasti
životního stylu a jeho změn, pracovních problémů a partnerských
vztahů. Nabízí pomoc v případě psychosomatických potíží, špatných
nálad bez objektivních důvodů, pocitu prázdnoty a ztráty životního
smyslu. Přes deset let se věnuje bezpečnosti a rizikům kyberprostoru.
V rámci tohoto tématu realizuje přednášky, besedy a odborné vzdělávání
pro studenty, rodiče, odborné pracovníky, mezi které patří pedagogové,
sociální pracovníci, policisté a další profese pracující s dětmi a
mládeží.