„Všechno je důvod k oslavě!“ říká kamarádka Hanka a nebránila se ani oslavě obnoveného MDŽ. Hančina rodina se dělí na dva nesmiřitelné tábory. Ona a její tchýně Boženka slaví naprosto všechno a podezírám je, že jsou schopné oslavit i výročí sežrání lepidla křečkem Vojtou s tragickými následky. Pro Vojtu.
Hančin manžel a tchán považují MDŽ za svátek dob minulých a když zaslechnou slova „den žen“, kroutí se jim palce u nohou a dostávají kopřivku. Jelikož však zapomínají i na jmeniny a narozeniny, Hanka s Boženkou slaví všechno, samy, často a rády.
„Co MDŽ, ale takovej Valentýn! To je úžasnej svátek!“ vkládá se do debaty Vendulka, „svátek zamilovaných, to tu roky chybělo!“
Hanka přikyvuje, ale najednou se zarazí. „No jo, holky, svátek zamilovanejch, ale když já už dávno zamilovaná nejsem! Cožpak to jde, po deseti letech manželství?“
„Tak co to pak je, když už ne zamilovanost?“ tápe Vendulka.
„Co to pak je?“ přemýšlím nahlas.
„Snad láska, přátelství, možná jakási sounáležitost….“ zkouší Hanka.
„Hm, nebo taky společná hypotéka, zlobivý haranti a pes,“ dodává Vendulka.
„Už to mám!“ zaraduje se Hanka, „je to zvyk. Takže holky, navrhuju zavedení nového svátku. Den zvyklosti!“
Nově navržený Den zvyklosti byl schválen a přijat. Co na tom, že prozatím jen počtem tří hlasů. Den Zvyklosti si jistě řadu svých zastánců či zastánkyň najde. Kdo ví, zda ne více, než celý Valentýn, i když je to svátek dozajista úžasný. Ovšem o Valentýnu jsou zamilovaní postiženi vynalézavostí přímo nutkavou. Miluju a maluju a miluju….a to znamená, že svou lásku obdaruji, aby viděla, zač je toho loket - tedy pardon, aby viděla, jak silný můj cit je. Protkán navíc přítomností erotické fascinace, trvající od jednoho do tří let. Muži jak o život nakupují červená srdíčka, kila čokoládových bonbónů a svádivé prádélko, zatímco ženy svým miláčkům nadělí větší než malé množství plyšových medvědů, taktéž červených plyšových srdíček a spodních kaťat s namalovaným srdíčkem na tom zaručeně pravém místě….
Kdo slaví MDŽ, asi zůstane u tradiční a oblíbené květeny. Tak to bylo, je? a bude?
No a kdo bude slavit Den Zvyklosti, oslaví ho jak jinak, než zvykem.
„Co je k jídlu?“
„Večeři máš buď jako minutku v kuchařce na straně 34, nebo hotovku u Meinla za rohem. Doporučuju rybí salát.“
„Vyprala jsi mi tu bílou košili?“
„Jo, visí na balkoně.“
„Tam ale visí jenom nějaká růžová!“
„Je mi líto, Soňa do pračky vrzla to červený valentýnský plyšový srdíčko…Tak se nemrač, růžová je taky hezká.“
„Vždyť budu jak čtyřprocenťák!“
„Omyl, lásko, budeš prostě jen –k sežrání-!“
„Já se z vás zblázním! A víš co? Tohle se nedá vydržet.“ Prásk. Miláček zavřel dveře z druhé strany. No co, vždyť i chlapi mají své dny…
Je to v pohodě, všechno jak má být a Den zvyklosti ani letos nezaznamenal inovaci. Kdyby Vás partner zulíbal a dušoval se, že bílá je fádní, pubescent stražící past v podobě červeného plyše v pračce je miloučké děťátko, a nabídl se, že večeři uvaří sám, věřte – nebylo by to ono. Kdyby vy jste mu na druhé straně znenadání předložila mísu nadýchaných kynutých domácích ovocných knedlíků, které jste stihla s tikem ve tváři spáchat v deseti minutách mezi návratem z časově náročného zaměstnání, vyzvednutím prádla z mandlu a zastavením se se psem u veterináře na přeočkování, také by to nebylo tak, jak má být.
Prostě Den zvyklosti je Den zvyklosti, takže ať žijí polotovary, hospoda U zlomený nohy a příjemné rodinné víkendy, kdy na všechno máme víc času a jsme rádi a rády, že vedle sebe máme toho nebo tu, na koho jsme zvyklí a nemusíme, vědomi si vlastní ceny, jemu ani sobě už nic dokazovat. Je to stereotyp? Je to přátelství? Je to zvyk? Je to láska! A proto hurá, ať žije Den zvyklosti!
autor: Ebra
www.brabcova.com