Sny o princi, který přijede na bílém koni, mívá asi každá z nás. Většinou ale v letech, kdy na prvním místě je jednička. Postupem času nás životní karamboly obouchají tak, že si uvědomíme, že pan Kipling měl svatou pravdu, když prohlásil: „Čekat na ideál znamená strávit celý život v čekárně.“
Absolutně jasná představa
Mít představu o tom, jaký má náš partner být, je jistě fajn. Uchrání nás to od mnohých zklamání, a ztráty času, kterou bychom promrhaly s nevhodnými partnery. Ale jako ve všem v životě, i zde se hodí použít ono pohádkové „přiměřeně, přiměřeně.“ Jinak můžete dopadnout jako Valerie, která se svěřila se svým příběhem.
Značka ideál….
„Jako puberťačka jsem snila o Nicku Slaughterovi z Vražedného pobřeží. Představovala jsem si, jak se s ním procházím po pobřeží a jak se milujeme při měsíčku… zkrátka klasické dívčí snění, to známe asi všechny. Čas ale pokročil a já začala s kluky i randit. Jenomže vždycky se našlo něco, co mi nepřekonatelně vadilo. Jednou neměl rád mou oblíbenou kapelu, podruhé neměl rád stejné filmy jako já, další… no zkrátka vždy se našlo něco, co pro mě bylo nepřekousnutelné.
Čas plynul, já odmaturovala a dostala jsem se na vysokou. Stále jsem neměla žádný trvalejší vztah, na rozdíl od několika spolužaček, které byly zadané už delší dobu. Nijak jsem se nad tím nepozastavovala, ani mé okolí to nijak neřešilo. Bylo mi devatenáct, a v tomhle věku se ještě neočekávají vážné vztahy. Když se vysoká překlopila do své druhé půlky, byla jsem už na několika svatbách spolužaček.
Nikdy jsem nechápala, jak se mohly vdát, když se k nim jejich protějšky tak málo hodily. Já bych s nimi nedokázala vydržet. I holky kolikrát říkaly věty typu – sice ten můj to a tamto, ale nevadí…, tomu jsem prostě nerozuměla. Jak mohou být s někým, kdo není ideální?
I já jsem s pár mladíky chodila, ale vždy jsem to brzy ukončila. Naše vztahy neměly budoucnost, protože vždy vyplula na povrch nějaká zásadní věc, která mi vadila. Nejdelší vztah trval půl roku – než se ukázalo, že nemá rád čočku na kyselo, moje nejoblíbenější jídlo. Dodnes si pamatuju ten překvapený výraz, když jsem se s ním rozcházela. Kvůli čočce????, opakoval nevěřícně stále dokola.
Po škole jsem začala pracovat a točili se kolem mě kolegové. Pravda, pár z nich stálo za hřích a někteří z nich nezůstali nevyslyšeni. Ale žádný nesplňoval mé představy natolik, abych s ním navázala vážný vztah. Přitom nejsem náročná – chci, aby můj partner byl vyšší než já, vysokoškolák, abychom byli stejně vzdělaní, na manažerské pozici – ale střední management, protože top management už nemá na své blízké čas.
Musí mít rád výlety, ujít aspoň dvacet kilometrů bez funění. Do kina bude chodit alespoň jednou měsíčně, má rád Woody Allena. Rád čte severské detektivky a Haruki Murakamiho. V politice je mírně doprava. K penězům má vztah tak akorát – nebojí se něco utratit, ale přitom nerozhazuje. Miluje zvířata, a to nejenom ta v kuchyňské úpravě.
Jo, tím se dostávám k tomu, že to v žádném případě nesmí být vegetarián, kulturista, zapálený fanoušek fotbalu, hokeje a vůbec žádný extrémista. O smyslu pro humor, toleranci, všeobecném přehledu a tom, že musí mít rád děti a chtít je, ani nemluvím – to se snad rozumí samo sebou… No řekněte, jsem tolik náročná?,“ ptá se Valerie a je vidět, že tuto otázku myslí pouze řečnicky.
Tak šel čas
Čas neúprosně běžel, Valerii se překlopila třicítka a její okolí už začalo být mírně nervózní z toho, že zatím stále neměla vztah, který by překročil půl roku. Maminka už začala nenápadně mluvit o vnoučatech, kamarádky se stále hlasitěji chlubily zásnubními a posléze i snubními prsteny…
Ale místo vedle ní bylo stále prázdné. „Kolikrát jsem slyšela, že musím slevit ze svých nároků. Ale vždyť já přece nemám přehnané nároky! Jenom zkrátka vím, kdo se ke mně hodí a jaké mám v životě priority. A vždy jsem razila heslo, raději dobře sama, než špatně s někým, a na tom nebudu nic měnit. Že se patrně nevdám a nebudu mít děti? Asi je to tak lepší, nedokážu si představit, že by se děti vymykaly tomu, co já považuji za podstatné a důležité.
Když se mi přelomila pětatřicítka, rodiče už přestali vysílat vlny ohledně vnoučat. Jejich prarodičovské pudy byly plně saturovány díky mladšímu bratrovi, který si pořídil děti rovnou tři, s holčinou, která se k němu hodí jen částečně. Jemu to ale nevadí, neustále mi zdůrazňuje, že on na rozdíl ode mne umí dělat kompromisy a ví, co je pro život důležité a co nepodstatné. Občas sice nařiká na její chyby, ale stejně ji neopustí. Neříkám, že mi občas není smutno, ale raději, než dělat kompromisy v něčem tak zásadním, jako je výběr životního partnera, tak budu sama…,“ krčí rameny Valerie.
Specializovaná seznamka
Poslední dobou se vynořily i tzv. specializované seznamky – pro zaneprázdněné businessmany, podnikatelky a členy managementu, aby nemuseli filtrovat „nevhodné“ uchazeče, a tak mne zajímá, zda ji Valerie zkusila. „Jasně, že zkusila, ale ani to nebylo ono. Pravda, dotazník měl pět stran, ale stejně tam chyběly některé zásadní otázky,“ krčí rameny.
Bolestný rozchod
Jeden z jejích partnerů na Valerii při rozchodu zaječel, že spokojená bude jen se stejným magorem, jako je sama. Proto ať si vylepí inzerát do čekáren psychiatrických ambulancí… „Vážně nechápu, proč mne chtěl takhle moc ranit. Vždyť já s tím člověkem chci strávit celý život, tak je snad jasné, že výběru věnuji patřičnou péči a pozornost, ne?,“ ptá se udiveně Valerie. Nezbývá, než jí přát, aby svého pana Božského už brzy našla a byla šťastná.
