Už celkem chápu rčení „udusit někoho láskou“. Moje tchyně je asi opravdu hodná ženská, ale někdy to s tou dobrotou přehání. Chce nám totiž pořád nějak pomáhat a někdy už je té péče z její strany zkrátka moc. Na všechno jde přes peníze a pak to bere tak, že kdo platí, ten rozhoduje. Mému muži to navíc vlastně nevadí.
1. Tchyně si nás snaží koupit a manipuluje s námi přes peníze
Největší problém je, že můj manžel je v tomhle dost nerozhodný. Na jednu stranu chápe, že má vlastní rodinu, že by se o ni měl postarat především on a že potřebujeme i svůj klid a dělat si věci po svém. Na druhou stranu je samozřejmě rád, že nám jeho matka pomáhá. Nechce vypadat nevděčně a navíc stále opakuje tu svou mantru „maminka to měla těžké, tak jí to dopřej“.
Ano, těžké to měla a má – manželův otec prý vždycky pil a milenky střídal jako na běžícím páse. Manžel a jeho starší bratr se celé dětství dívali, jak je matka prakticky na všechno sama, včetně financování domácnosti, protože otec většinu výplaty utratil v hospodě a na další radovánky.
„Máma nás vychovala prakticky sama a peněz jsme měli pořád málo. Ale já a brácha jsme nikdy neměli pocit, že nějak strádáme, vždycky to dovedla vyřešit,“ tvrdí Zdeněk, můj muž. Nic proti tomu, ale pořád si říkám – když maminka podle jeho slov tak trpěla a stejně je živila sama, proč se tedy nerozvedla? Nepřipadá mi jako někdo, kdo by se o sebe nedovedl postarat. Naopak.
- Jak se vyvíjel Vandin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Zaplatila nám svatbu. A pak ji napůl zorganizovala sama
Já ji znám asi pět let, zhruba dva roky před tím, než jsem se se Zdeňkem seznámila, začala maminka na stará kolena podnikat a začalo se jí dařit. Dneska je to dá se říct bohatá dáma sršící zdravím a energií, zatímco tchán je zapšklý důchodce, který jen obchází doktory a nechává se od manželky opečovávat.
A protože s ním není už vůbec žádná zábava a tchyně nemá své peníze s kým roztočit, zaměřila se na nás – respektive na své děti a jejich rodiny. Dokud jsem se Zdeňkem jen chodila, tak se mě to v podstatě netýkalo, jednak jsem spoustu věcí nevěděla a jednak se opravdu nejednalo o mě. To až když jsme se se Zdeňkem sestěhovali. O Vánocích jsem pak od ní dostala poprvé dárek – a byl opravdu drahý, takže jsem byla v rozpacích jak snad ještě nikdy za celý život.
Probírala jsem to pak se Zdeňkem, ale ten mávl rukou, ať to neřeším. „Máma si teď zkrátka užívá, že má konečně peníze, tak chce dělat radost i druhým. Pro ni je tisícovka to, co pro nás stovka, tak to tak ber a nelam si s tím hlavu.“ Jemu se to řeklo, byla to jeho máma, ale já jsem to takhle snadno přejít nedokázala, obzvlášť když jsem jí dala jen symbolickou maličkost.
O rok později jsme měli svatbu. Počítali jsme, že si ji sami zaplatíme, a tomu chtěli přizpůsobit i pojetí a počet hostů. Pak přišli mí rodiče s tím, že samozřejmě část bude v jejich režii, a přispěli nám hezkou částkou. Zdeňkova máma pak přišla s tím, že ona pochopitelně pro nás taky něco má – a dala nám obálku, z jejíhož obsahu jsem málem omdlela.
Bylo to od ní moc hezké, ale tehdy poprvé jsem trochu pocítila i odvrácenou stranu její velkorysosti – dává sice hodně, ale nikdy ne jen tak. Takže od chvíle, co nám tu velkorysou sumu dala, nás denně bombardovala telefonáty ohledně svatby, plnými rad a požadavků, jak by co mělo být. Vědět to předem, její dar bych s díky odmítla, protože takhle se pro mě příprava stala jedním velkým stresem. Jak neurazit, vyhovět a přitom si ten den udělat tak, jak jsme chtěli my? Nakonec to byl jeden velký kompromis a dodnes na svatbu vzpomínám trochu rozpačitě, protože takhle jsem ji zkrátka nechtěla.
Pokračování 3 / 4
3. Vím, že chce pomoct. Ale jedině, když je to podle ní
A po svatbě to teprve začalo. Myslím, že kdo mé povídání čte, ťuká si na čelo a říká si, mrcha jedna nevděčná, místo aby byla vděčná, že jim někdo pořád něco dává, tak se jí to ještě nelíbí! Ano, přesně s tímhle pocitem jsem dlouho bojovala a vlastně bojuju pořád.
Ale zkuste se na to podívat i z mého pohledu – máte dospělého muže, posléze i vlastní dítě, ale pořád si připadáte jako malí, protože někdo jiný se k vám tak chová. A váš muž, místo aby jako chlap řekl „děkuju, je to od tebe hezké, ale my to zvládneme sami“, jen čeká s nataženou dlaní, protože proč by nebral, dokud se dává.
Abyste mě nechápali špatně, samozřejmě jsme byli moc vděční, když nám tchyně nabídla, že nám zaplatí kuchyň v novém domě. Měli jsme co dělat s hypotékou, do toho já těhotná, věděli jsme, že se každá koruna hodí. Navíc to měl být „opožděný svatební dar“ (ačkoli už jsme předtím dostali peníze, ale to se prý nepočítá).
Jenže stejně jako u svatby, ani peníze na kuchyni jsme nedostali jen tak. „Daní“ za to bylo, že tchyně ji v podstatě vybrala za mě. Pravdou je, že jsem byla na rizikovém těhotenství a mohla vybírat jen po internetu, ale myslela jsem si, že jsem svého muže instruovala dostatečně. Takže když nám pak přijeli kuchyň skutečně montovat, byla jsem značně překvapená – a až tehdy zjistila, že s ním nakonec byla vybírat tchyně a mé původní představy značně pozměnila.
Pokračování 4 / 4
4. Můžu jí to opakovat stokrát, je to marné
A tak je to se vším. Tchyně opravdu neví, co s penězi – jede k nám na návštěvu a jen tak cestou mi koupí kožené sako za deset tisíc, „aby nešla s prázdnou“. A já vůbec nevím, co s tím. Jednak máme úplně jiný vkus, takže se mi to sako nelíbí. Jednak ho vůbec nepotřebuji. Jednak nechci, aby mi o generaci starší žena kupovala oblečení. A především mi opravdu připadá trapné brát si od ní dárky takové hodnoty jen tak.
Jenže to jí zkrátka nevysvětlím. Můžu to vysvětlovat po dobrém i rázněji, ona je tak nějak splachovací. Příště se situace opakuje zase s něčím jiným. K Vánocům nám dává třeba poukazy na dovolenou – ale ne podle našeho výběru, rovnou i vybere lokalitu, hotel, typ stravy, zkrátka všechno. Jako bychom my byli úplně nesvéprávní.
A naše dcera, to je samostatná kapitola. Už teď má věcí asi víc než já za celý život, navíc drahých, které vůbec nepotřebuje. Říkat babičce, ať už jí nic nedává, je k ničemu. Jednou jsem se už opravdu naštvala a další dárek jí zkrátka nekompromisně mezi dveřmi vrátila, že takhle tedy ne. Tchyně to vyřešila tak, že mě příště úplně obešla, nic mi neřekla a novou hračku dala rovnou dceři, když jsem u toho nebyla.
Můj muž to jen odbývá máváním ruky, ať jsem ráda, že nechápe, co pořád mám, že bráchova žena se takhle rozhodně nežinýruje. Ale to není pro mě argument. Já nechci být zavalená drahými věcmi, které nepotřebujeme, mít rozmazlené dítě a dostávat dárky, ze kterých vůbec nemám radost. Ale jak tohle tchyni vysvětlit, to jsme ještě nevymyslela. Tak nevím. Jsem divná a nevděčná? Nebo mě aspoň někdo chápe?
Vanda, 32 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!