Nikdo prý nemá rád tlačenice ve frontách a přece v sobě většina vás, lidí, zmobilizuje kdesi zakutané vlohy k vánočním frontovým bojům. Spolubojovnicí bývá peněženka a prášek na hlavu. A hurá! Je to tady! Vánoční běs!
Já nevím, na co ta moje panička myslí. Ona vám nekoupila v pátek pečivo. Večer to vypadalo, že k večeři bude páníček chroupat k uzenáči piškoty. Řekla, že k nákupům o víkendu má vztah vřelý jako lední medvěd k opalovacímu krému, ale to že se nedá nic dělat, v sobotu že zaskočí do obchodu. Babička zastřihala ušima: „Ty půjdeš do krámu? A mohla bys mi přikoupit pár Her na pečení, moučkovej cukr, karton mlíka a velkou lahvičku Alpy? Čím blíž ke Štědrýmu dni, tím to bude větší blázinec, tak abych tam pak nemusela. A ještě pořád nemám dárek pro Anežku…“ Panička, která původně zamýšlela zajít do nedalekého Alberta, vzdychla tak mohutně, až sfoukla na adventním věnci svíčku.
A tak jsme v sobotu ráno vyrazily. Žádný Albert, ale nedaleké velké nákupní centrum. Jely jsme dlouho, protože asi všechny paničky a páníčkové něco v pátek nekoupili a mířili tam, kam jsme jely i my. Posouvaly jsme se autem takovou rychlostí, že nás předešla i výprava důchodců, kterou jsme předjížděly o kilometr dřív my. Kdepak, nešli na ochutnávky, mlžilo se nám okénko a tak jsme ho měli pootevřené a slyšely jsme, jak si povídají, že se těší co všechno na výletě uvidí. Taky bych raději šla na výlet.
Když jsme se doplazily na parkoviště, jediné místo k zaparkování bylo tak úzké, až jsem se obávala, že polezeme ven kufrem. Ale panička je šikovná a ačkoliv po vystoupení vypadala trochu jako uválený bezdomovec, protože svou bundičkou očistila prahy našeho auta a bok sousedního, stály jsme po chvíli venku. Potom nastal boj o medvědí klec. Nemám je ráda. Hrozně rachotí, jedou si kam chtějí a mají tu hnusnou vlastnost, že samovolně najíždí lidem na paty. Že ne? Jak to? Já to viděla! Každý, kdo takovou klec řídí, se tváří neúčastně a jeho klec drká opakovaně do zákazníka před ním. No tak jak to, že to nedělá samovolně? Kdyby za to mohl ten, kdo ji řídí, tak by se asi omluvil, ne? Tak jsme taky jednu takovou klec ulovily. Panička do ní záhy naházela pečivo a požadovaný nákup pro babičku, Anežce koupila malého budíka. Pak si oddychla a zamířila k pokladně.
Ve frontě mě zmerčilo děvčátko. „Jé, tatí, takovýho psa chci pod stromeček!Tatíííí! Slyšíš? Toho psa chci!“ vřískalo „Cože?“ probral se tatík. „Tamtoho psa chci k Vánocům!" Pán mi věnoval pohled, kterým pohlíží na chcíplou myš. „TO chceš?“ ukázal na mě. „Jo,TO.“ Cožpak já jsem nějaké TO? „Ale Verunko, předloni jsi chtěla kokršpaněla, loni retrívra, k narozeninám jsi dostala leguána. Ani s jedním tím zvířetem sis nehrála. Kdo se toho pak má pořád zbavovat?“
Holka zlostně dupla: „Ale s tímhle si hrát budu. Ten je mrňavej. Ten mě bude poslouchat.“
Panička zasyčela tak, že jsem to slyšela jen já: „Tak jí kupo plyšového, ty nádivo!“ A řekla, že na tohle fakt nemá nervy, všechny ty věci vrátila do regálů a odešly jsme, aniž bychom utratily jedinou korunku. Babičce to prý vysvětlí. Chleba koupila u Alberta.Odpoledne jsme se vypravily na výstavu betlémů, koupily si vyřezávané ozdůbky, lidé kolem se usmívali a to jsem teprve pochopila, co to je vánoční pohoda.
A tak vám přeju krásný a klidný předvánoční čas.
Vaše Eni