Jan Zadražil
Tahle fotka je z Vánoc v roce 1979, kdy mi byly čtyři roky a něco. Je to vzpomínka na památný okamžik, kdy se nám s bráchou splnil velký sen – dostali jsme pod stromeček autodráhu, po níž jsme moc toužili.
Fotka ale zároveň zachycuje okamžik těsně před tím, než jsem si poprvé v životě pošlapal své sny. Jak jsem totiž samou radostí kolem autodráhy poskakoval, tak jsem ji těsně po zmáčknutí spouště rozšlápl.
Proto této fotce říkám Rozšlapané sny. Ale náš šikovný tatínek autodráhu naštěstí spravil, byla poničená jen trochu. To se někdy stává, že člověk z velké radosti přejde ve velký smutek. Byl to pro mě silný zážitek, proto si ho pamatuju dodnes.
Vendulka Křížová
Vánoce jsem měla ráda jako dítě a prožívám je dodnes. A umím si užít už období adventu. Samozřejmě že uklízím, ale nijak zvlášť to nepřeháním, děti se nejvíc těší, až budeme zdobit byt a začneme péct.
Přiznám se, že mě tak v půlce listopadu napadla taková kacířská myšlenka – Co kdybychom si udělali Vánoce jinak a odjeli někam za teplem? Ale nakonec zůstáváme doma, děti chtějí své klasické Vánoce. Jaký vánoční dárek si nejvíc pamatuju? Když mi bylo asi pět let, dostaly jsme se sestrou pod stromeček palandy. Byly složené, takže balík prken.
A celý večer jsme ležely na zemi a čekaly, až je rodiče složí dohromady. Trvalo jim to dlouho, protože prkna do sebe nešla, takže se u toho i docela hádali, ale nakonec se to povedlo. A my se pak se sestrou pohádaly o to, kdo bude spát nahoře. Co mi udělá radost dneska? Asi jako většina žen ocením ryze ženský dárek, to znamená třeba parfém nebo šperk.
Martin Kraus
Na téhle fotce se tvářím šťastně a důležitě zároveň. Takové šlapací auto byl sen každého kluka. Naše rodina má jednu hezkou tradici – 24. prosince jezdíme dopoledne na štědrovečerní projížďku na koních. Když je sníh, je to nádhera, jako v pohádce. Zhruba kolem čtvrté hodiny přijedeme zpátky, postaráme se o koně a pak se sejdeme u štědrovečerní večeře. Menu je u nás klasické – polévka, salát, kapr, řízek.
Mám rád i vánoční cukroví, nejvíc asi pracny, u nás se ale cukroví ujídá už před Štědrým dnem. Na Ježíška jsem přestal věřit s nástupem do první třídy, ale můj kamarád Pepa věřil pořád a děti se mu smály. Já sám jsem nikdy nedostal dárek, ze kterého bych byl nějak rozpačitý, ale vzpomínám si, jak má sestřenice jednou vybalila starý vytahaný svetr, který jí děda zabalil omylem v tom zmatku.
Měkké dárky jsem jako kluk nesnášel, teď je mám docela rád. Ale nejraději mám to všechno okolo, tu přípravu a těšení se, ten moment mezi večeří a rozdáváním dárků.
Kamila Špráchalová
Vždycky když se dívám na fotky z Vánoc, na kterých je miminko pod stromečkem, mám problém rozpoznat, která z nás tří sester na nich je. Dědily jsme po sobě oblečení, takže si nejsme jisté, která z nás je na které fotce. Ale na téhle fotce jsem jasně já, tady už jsem velká holka.
Protože jsem z velké rodiny, na Vánoce nás bylo vždycky u štědrovečerního stolu hodně a každý rok jsem prožila krásné svátky. Proto mám Vánoce ráda a dodnes nepodléhám žádnému stresu. I proto, že neřeším vánoční úklid, uklízím průběžně. Pro své kluky mám letos jeden dárek, se kterým si hraju i já, tak jsem zvědavá, co na něj řeknou. Snad se o něj nebudeme prát.
Bára Seidlová
„Kdy jsem přestala věřit na Ježíška? Copak on neexistuje? Každý rok mě něčím překvapí... Nekažte mi iluze!“ směje se Barbora Seidlová. „Já i má o pět let starší sestra Gabriela jsme Vánoce milovaly, asi jako všechny děti. Když jsem byla malá holka, dodržovali jsme s rodiči rituál, který jsem měla moc ráda.
Na štědrý den dopoledne jsme vždy všichni vyrazili „na jmelí“, které jsme potom roznášeli po všech známých. U každého jsme my dvě se sestrou ochutnaly cukroví, rodiče sklenku vína. A pak jsme se všichni vraceli domů přejezení (děti) a mírně podroušení (rodiče).
Já si vytvářím zase své vlastní rituály, ovlivněné tím, v jaké části světa právě Vánoce trávím, a tím, co jsem si přenesla z těch minulých. Ve výsledku je to pěkný mix kultur... Ale „na jmelí“ vyrážím pravidelně i dnes, i když má občas podobu palmového listí. V posledních letech si jako dárek pod stromeček dávám to, že nesháním dárky, neuklízím, nepeču cukroví (Asi proto že to ani neumím. A ze sladkého mám nejraději becherovku, a ta se péct nemusí.)
To se raději od začátku prosince procházím po rozzářených ulicích, popovídám si s přáteli u svařeného vína na stánku na náměstí a vychutnávám si tu krásnou, předvánoční atmosféru. Těsně před Vánocemi se sbalím a odjíždím někam do teplejších krajin a pokračuji v nasávání atmosféry a svařeného vína... tedy pokud tam na něj není moc teplo. Podle toho, kde se na Vánoce ocitnu, vypadá mé štědrovečerní menu. Někdy je to kafe v nejbližším baru, cukrová vata nebo třeba palačinka (vegetariánská). Mám tak dobrý pocit, že jsem zachránila alespoň jednoho kapra.“
Zdroj: Alena Hájková,viposobnosti.eu