Vztah tchýně a snachy je něco, z čeho mají svobodné obavy a co vdané ženy znají z nejrůznějších stránek. Některé si svou tchýni pochvalují a nedají na ni dopustit, jiné s ní naopak bojují. Ať už kvůli odlišným názorům na vedení domácnosti, výchovu dětí nebo dokonce kvůli muži, který je manželem jedné a synem druhé.
1. příběh
Příběh první: Tchýně mi rozbila manželství
Moje první tchýně byla ztělesněním všeho zlého, co se o těchto ženách (věřím, že snad často neprávem) říká. Kdybych tenkrát měla zkušenosti, co mám dnes, svého prvního muže bych si ani nevzala. Ale mně bylo dvaadvacet a byla jsem mladá, naivní a hodná.
Petr byl jedináček – už to je u muže riziko. Jeho matka byla navíc vdova a on bydlel s ní. Vražedná kombinace. A přesto jsem si ho zamilovaná vzala a nastěhovala se k nim. A začalo peklo. Tchýně mě nesnesla už před svatbou, nemohla se smířit s tím, že jí jejího milovaného Péťu odvede jiná. I proto jsme bydleli u ní. Chtěla jsem vlastní bydlení, ale Petr mě přesvědčil. Proč se tísnit v drahé garsonce, když můžeme být za mnohem méně v domě se zahradou?
Dopadlo to tak, že mě tchýně psychicky terorizovala. Křičela na mě, nadávala mi, i sprostě, dělala zákeřné naschvály. To vše samozřejmě v době, kdy jsme byly samy. Před Petrem byla zlatá hodná maminka, která mě jen chválila. Neměla jsem se jak bránit, protože mi můj muž nevěřil. Když jsem si postěžovala, postavil se na stranu mámy. Ona prý taková prostě není! Tenkrát nebyly mobily, dneska byste si výstup druhého nahrála a bylo by to. Ale tvrzení proti tvrzení – nemohla jsem vyhrát.
Po dvou letech jsem to nevydržela, sbalila si věci a utekla k rodičům. Naštěstí jsme neměli děti a rozvedli nás rychle. Manžel mě přemlouval, ale mé ultimátum – buď se mnou jinde, nebo vůbec, nepřijal. Dnes mám už dvacet let nového manžela, dvě krásné děti a tchýni ne sice dokonalou, ale rozhodně normální.
Květa, 49 let
Pokračování 2 / 5
2. příběh
Příběh druhý: Neustále mě srovnává s druhou snachou
Vdala jsem se za mladšího ze dvou bratrů. Michal, můj švagr, měl svatbu před pěti lety, já a můj Filip před třemi. Michalova žena je prostě dokonalá – alespoň v očích mé tchýně. Je to totiž přesně taková manželka, jakou je ona sama. Submisivní, poslušná, ctící svého manžela. A také jeho rodiče. Cokoli oni nebo Michal zavelí, to platí. Tchýně svolá večer rodinný oběd – a druhý den tam oba jsou, i kdyby měli předtím domluvený jakýkoli program. Iva tchýni kupuje drahé dárky, chodí s ní na nákupy, navzájem se navštěvují.
A pak jsem tady já – úplně jiný typ člověka. Samozřejmě jiný je i Filip. Však ho také matka se starším bratrem pořád srovnává a předhazuje mu, že Michal je syn, jak má být. Stejně jako Iva je správná snacha. Ale my dva jsme černé ovce rodiny.
Když máme svůj program, několik hodin předem ho nerušíme. Dárky kupujeme takové, na jaké máme, nebereme si kvůli nim půjčku, abychom udělali dojem. S rodiči trávíme čas, když chceme, ne, když musíme. Chceme se na ně těšit a chceme, aby se oni těšili na nás. Přesto se to nedaří.
To, co jsme dřív brali s nadhledem, se ale poslední dobou stále zhoršuje. Tchýně mě neustále kritizuje nahlas a přede všemi a vznikají trapné situace. Vadí mi to, ale málokdy se nějak ohradím. Nechci to ještě zhoršovat. Jenže tchýně si nedá pokoj. Iva dělá tohle a ty ne, měla by ses stydět… Nemyslím, že by mě vyloženě nesnášela. Jen by chtěla, aby se všechno řídilo podle ní, a nemůže se vyrovnat s tím, že to tak není.
Vrchol přišel ve chvíli, kdy Iva otěhotněla. Od té chvíle jsme přestali existovat – a vlastně si oddychli. Jenže druhý zlom nastal po porodu vnoučete. Pro tchýni je to zbraň, jak se do nás pořád strefovat. Že my bychom měli mít také dítě, proč ho pořád nemáme, že jsme sobci a podobně. Oba mlčíme. Jsem mladší než Iva, ale o dítě se s Filipem snažíme už skoro tři roky – a pořád marně. Tchýně to neví, ale její slova mě zraňují.
Klára, 31 let
Pokračování 3 / 5
3. příběh
Příběh třetí: Dusí nás svou opičí láskou
Moje tchýně možná někomu bude připadat ideální. Ale já se v její „péči“ dusím. Vím, že to myslí dobře, jenže… Dokud jsem s mým mužem jen chodila, tak to ještě šlo, i když už tehdy jsem měla občas pocit, že to se svou starostlivostí přehání. Ovšem co jsme s Markem manželé, pasovala se tchýně do role našeho poradce přes všechno.
Problém je, že je při tom všem tak milá, že je strašně těžké ji nějak usměrnit. Kdyby to byla protivná nebo arogantní poučující žena, dokázala bych ji rázně odkázat do patřičných mezí. Ale jak si poradit s člověkem, který je takové sluníčko?
A tak musíme snášet telefonáty třeba i několikrát denně, kdy mě nabádá, jak se obléct, abych nenastydla, kam jít pro skvělé maso v akci, kde koupit úžasný hrnec. Protože je lékařka, mluví nám do všeho, co se týká zdraví. To, že je zubařka, jí nebrání v tom, aby mi radila v oblastech gynekologie, potíží se zrakem nebo zlomené ruky.
Občas si připadám, že mě považuje za malé dítě, kterému musí být pořád za zadkem. Klidně u nás nečekaně zazvoní a přinese nám „pořádné jídlo“. Naštěstí jsme jí nedali klíče, to byl nějaký záchvěv prozřetelnosti. Pořád nám kupuje věci do bytu, prý drobnosti, ale je to třeba koberec. Nenechá si vysvětlit, že my máme jiný vkus a chceme si tohle kupovat sami.
Také nám pořád vnucuje peníze. Víme, že jich má dost, ale nechceme je, připadali bychom si opravdu trapně. Jenže ona nechápe, že nás tím vlastně trochu uráží, je nám třicet a nepotřebujeme kapesné od maminky. Úplně se děsím toho, co přijde, až budeme mít děti. I dobře míněná péče, pokud je jí moc, vás totiž postupně zadusí.
Eliška, 30 let
Pokračování 4 / 5
4. příběh
Příběh čtvrtý: Tchýně se mnou soupeří a rozdává podpásovky
S mojí tchýní si někdy připadám, jako bych si hřála na prsou hada. Nikdy nevím, co od ní mám čekat. V jednu chvíli je přátelská, ale pak mi dá zákeřnou ránu a uštědří další lekci, že jí prostě nemám věřit. Jsem pořád v napětí, co zas přijde, ale nikdy nedokážu adekvátně zareagovat.
Zdá se mi, jako by se mnou soupeřila. Když jsme spolu samy, ještě to jde. To se i dokáže chovat celkem mile a jedovatosti z ní padají snad i bezděky, asi aby nevyšla ze cviku. Ale jakmile jsme ve společnosti jiných lidí, nevynechá jedinou příležitost, aby mě ztrapnila, ponížila nebo upozornila na nějaký můj nedostatek.
Kritizuje, jak vypadám, jak vařím, vysmívá se mé práci, zpochybňuje, když se mi něco povede, a zdůrazňuje, když něco pokazím. Jakmile promluvím, okamžitě je proti mému názoru v opozici, čistě z principu. Zároveň si ale dobře hlídá, aby to nepřehnala, a často své podpásovky rozdává s úsměvem, aby to vyznělo jako starostlivá rada starší moudré ženy. Jen my dvě víme, že je to jinak.
Došlo to tak daleko, že zatímco za normálních okolností jsem celkem sebevědomá a pohotová osoba, v její přítomnosti se měním ve vystresovanou hromádku neštěstí, která jen čeká, co zas přijde. A tím samozřejmě celou situaci jen zhoršuji. Manžel mi v tomhle také zrovna není oporou. „Matka je dominantní, vždycky to byla alfa samice,“ říká se smíchem. Jenže jeho nikdo neponižuje…
Vanda, 29 let
Pokračování 5 / 5
5. příběh
Příběh pátý: Poštvává proti mně mé vlastní děti
S tchýní jsme si nikdy moc nesedly, ale snažily jsme se jedna druhou tolerovat. Čas od času to přesto samozřejmě bouchlo. Nikdy mi neodpustila, že jsem „ulovila“ jejího syna inženýra, s maminkou profesorkou. Já, obyčejná recepční v hotelu, která má jenom maturitu! Ale nějak jsme si zvykly a zachovávaly si zdvořilý a chladný odstup.
Jenže když se mi narodily děti, změnilo se to. Tchýně mezitím ovdověla, šla do důchodu a v mých dětech našla novou náplň života. Přiznávám, na začátku jsem byla ráda, že se do jejich hlídání tak hrne. Jenže čím jsou starší, tím víc mám obavy, kam to spěje. S dětmi jsem se totiž stala trochu ráznější – zjistila jsem, že jinak to nejde, abych všechno zvládla. A občas jsem tchýni řekla, že se mi nelíbí, jak něco s dcerou i synem dělá. Třeba že jim dovoluje jít spát bez vyčištěných zubů nebo jim koupí všechno, na co si ukážou.
A to jsem si naběhla! I když jsem s ní mluvila co nejpřátelštěji, tchýně opáčila něco v tom smyslu, že nějaká „vrátná“ ji nebude poučovat o tom, co dělá špatně. A zahájila se mnou válku přes děti. Dává úzkostlivý pozor, aby v mé přítomnosti dělaly všechno tak, jak jsou zvyklé ode mě a manžela, ale jakmile jsou s ní samy, schválně je popichuje proti mně.
Děti nejen že odmlouvají a diskutují se mnou o každém slově a sabotují naše pravidla (dlužno dodat, že to platí i pro manžela), ale kladou mi také záludné otázky, které rozhodně nejsou z jejich hlavy. „Mami, ty jsi hloupá? Proč máme tak málo peněz? Proč jsi nestudovala vysokou školu? Proč mi nedokážeš vysvětlit matematiku, když babička ano?“
A já jsem v koncích, nevím, jak na tohle desetiletému nebo jedenáctiletému dítěti odpovědět. Začínám u nich ztrácet autoritu. Nevím, co jim tchýně povídá, ale občas mám pocit, že už ji mají raději než mě.
Andrea, 41 let
