Každý, kdo o svém nadřízeném může s klidným svědomím říct, že ho má rád, nebo přinejmenším, že ho respektuje za to, jak svůj tým vede a že je to člověk na svém místě, má opravdu štěstí. V dnešní době je takových příběhů spíš poskrovnu. Na šéfy si většinou stěžujeme. Zažít se s nimi dá opravdu leccos.
Tahala z podřízených osobní informace
Podle mě jsou nejhorší ti šéfové, kteří se zpočátku jeví naprosto fantasticky. Potvrdila mi to řada přátel a i já mám takovou zkušenost. Ti, kteří nejdřív nahánějí velký respekt a jsou spíš odtažití, pak bývají fajn a féroví. Ale takoví, kteří se první den tváří jako váš nejlepší kamarád, druhý nabídnou tykání a třetí vám vypráví o svém životě, jsou podezřelí. I moje předposlední šéfová taková byla.
Chovala se, jako bychom se znaly léta. Jezdily jsme spolu často na služební cesty a ona mi vyprávěla věci, které bych já osobně neříkala často ani svým nejbližším. Byla jsem naivní a považovala to za projev důvěry k mé osobě. Chtěla jsem se tak nějak zavděčit, a tak jsem jí na oplátku také pár věcí prozradila, v přesvědčení, že je to jen mezi námi. Pak jsem se nestačila divit, když se mě na ty věci vyptávali jiní lidé z firmy. Od jedné kolegyně jsem se pak dozvěděla, že to šéfová dělala běžně - tahala z lidí jejich osobní záležitosti a pak je šířila dál. Čistě pro zábavu.
Jitka, 26 let
Šéf byl gay a nadržoval mužským kolegům
Nikdy jsem netrpěla předsudky, ale od jisté doby si myslím, že mít za nadřízeného gaye je peklo. Pracovala jsem v jedné velké PR společnosti a můj šéf byl homosexuál. To by samo o sobě samozřejmě nevadilo, ale on to zarytě odmítal přiznat. Bůh ví proč, když dnes už to není nic, co by člověk v Česku musel tajit. Navíc byl jeho partnerem jiný zaměstnanec firmy, šéf jiného oddělení. Všichni to věděli, jen oni pořád předstírali, že jsou jen kolegové.
Vznikaly z toho dost bizarní situace, ale především bylo vidět, že tahle dvojka ovládá půlku firmy pomocí podrazů a pomluv a výrazně upřednostňuje muže před ženami. Když něco udělal můj mladý kolega, byl za to chválen, u mě se tatáž činnost považovala za samozřejmost a ještě se vždycky našlo něco, co jsem udělala špatně. O nějakých prémiích jsme si na rozdíl od mužů mohly nechat jen zdát. A protože šéfův přítel měl na starosti personální záležitosti, bylo v podstatě nemožné to nějak řešit. Nakonec jsem po dvou letech odešla, připadalo mi to už opravdu nedůstojné.
Hana, 36 let
Naše nápady vydává za vlastní
Můj nejhorší šéf je bohužel můj současný. Dokonalý prototyp bezpáteřního kariéristy, který jde přes mrtvoly. Když jsem do firmy nastoupila, byl čerstvě vedoucím mého oddělení. Od kolegů vím, že jeho ambice ale sahají velmi vysoko a myslí si až na post ředitele celé společnosti. Přesně ví, komu má podlézat a po kom naopak šlapat. Když mluví s lidmi, kteří jsou nad ním, celý by se rozpustil, na podřízené naopak řve, aby jim ukázal, kdo je jejich pánem.
Jeho oblíbeným trikem je zadat lidem nějaký úkol, nechat si ho skvěle zpracovat a pak ho vydávat za vlastní. Totéž jsem zažila i na poradách. Před nimi se nás naoko přátelsky vyptával na naše názory a nápady a pak je bez mrknutí oka před ostatními prezentoval, jako by ho právě napadly. Logicky jsme mu přestali tyhle věci říkat, takže následoval příkaz, abychom mu před poradou vždy poslali aspoň tři body, které chceme projednat. A to jsou jen drobnosti, zvládá toho mnohem víc. Vím, že všude je něco a že jsou možná ještě horší vedoucí, ale mě tohle už z principu štve.
Jarka, 27 let
Vedoucí šikanovala nejslabší členy týmu
Před několika lety jsem pracovala v jednom vydavatelství. Náš kolektiv tvořilo asi patnáct lidí a mě hned od začátku zarážela obrovská fluktuace, která tam panovala. Zatímco já nastoupila, tři další lidé odešli, pak hned po mně další přišel, měsíc na to odešel jiný. Ale velmi rychle jsem pochopila důvody. Naše vedoucí, ambiciózní žena kolem pětatřiceti, si nedostatek přirozené autority nahrazovala regulérní šikanou. Dovedla dobře poznat, kdo ze zaměstnanců je slabší a nechá si to líbit, a pak se po něm vozila neskutečným způsobem.
Řvaní přede všemi ostatními, veřejná ponižující kritika, zcela zbytečné úkolování nesmyslnými činnostmi, které se musely ještě desetkrát předělávat, vyhrožování vyhazovem nebo zamítnutím dovolené, výslechy kvůli návštěvám lékaře... Byla toho spousta. Sama jsem měla celkem klid, protože jsem hned při prvním konfliktu, kdy na mě začala křičet, dokázala zachovat chladnou hlavu a důrazně jí říct, že takhle se mnou jednat nemůže. Od té doby jsem věděla, že mě nesnáší, ale nic si nedovolila. Jenže i jen sledovat, jak trpí někteří jiní kolegové, mi dost vadilo. Stejně jako to, že se ti lidé nebránili, i když měli. Každý jen řekl - jsem rád, že mám práci. A já jsem ráda, že dnes už pracuju jinde.
Michala, 33 let
Hodný, ale neschopný
Na mého předposledního šéfa by si možná většina lidí vůbec nestěžovala. Byl totiž moc hodný a přátelský, s každým dobře vycházel. V našem oddělení panovala přátelská atmosféra, co se týče personálních věcí nebo firemních aktivit a benefitů pro zaměstnance, nemohli jsme si stěžovat. Problém byl, že náš vedoucí byl jednoduše řečeno neschopný. K místu se dostal víceméně náhodou při restrukturalizaci firmy a někdy to vypadalo, že ani on o tu funkci nestál. Zkrátka na ni nestačil a někdy i sám přiznával, že si neví rady. Pak se chodil ptát nejstaršího kolegy, který měl dva roky do důchodu - jinak by nám asi šéfoval on.
Pro nás byl problém, že jsme za šéfa dělali vlastně všechnu jeho práci a někdy ještě hasili jeho průšvihy, když něco obzvlášť zkazil. Nemělo smysl to řešit a navíc většina kolegů zastávala názor - hlavně, že je šéf fajn, že nám píše prémie a že máme své jisté. Radši dělali práci za něj, než by riskovali, že přijde nějaký ras. Mě to ale docela stresovalo, byla jsem v oboru nová, měla co dělat se svými vlastními úkoly, ale přitom se automaticky počítalo, že budu řešit i ty, co se mě vlastně netýkají. Po pěti letech jsem změnila místo a co vím, tenhle pán je tam dodnes. Takhle by podle mě firmy fungovat rozhodně neměly.
Adéla, 30 let