Už je to zas tady. Blíží se konec roku a s ním i největší oslavy, na které se někdo těší ještě víc než na Vánoce, jiný se jich zúčastní z povinnosti, protože se přece veselí všichni, a další je okázale ignoruje, ať už je to póza, nebo skutečné přesvědčení. Rozhodně však platí jedno: Lidé jsou nepoučitelní. A možností, jak si poslední den roku zkazit, je celá řada.
Pijete, i když to neumíte
Ke každé oslavě, a k Silvestru obzvlášť, patří alkohol, ať se nám to líbí, nebo ne. Poslední den roku má však jakési záhadné kouzlo, které způsobí, že do bujarého pití se často pouští i lidé, kteří přes rok pijí málo nebo vůbec. Jedni to dělají proto, aby oslavy vůbec nějak přežili, jiní by se cítili trapně, kdyby byli v opilé společnosti jediní střízliví, a další si zkrátka myslí, že pak bude veselí ještě veselejší. Bývá to ale spíš naopak.
„Až do dvaceti let jsem Silvestra nijak neslavila. Nejdřív jsem byla moc malá a v dalších letech jsem se učila na zkoušky ve škole. Až v jedenadvaceti se mi podařilo mít na oslavu čas, a tak jsem si to podle toho hodlala užít. Lila jsem do sebe všechno, co teklo, mixovala jsem vražedné kombinace v ještě vražednějším množství. Vlastně se divím, že jsem si užila alespoň ty první dvě hodiny. Ty byly super – tančila jsem nejlépe na světě, stejně jako zpívala a vyprávěla vtipy. Alespoň jsem si to myslela. Po těch dvou hodinách se to ale otočilo. V podstatě jsem se do nového roku prozvracela a poslední hodiny jsem strávila na záchodě v restauraci s hlavou v zapůjčeném kýblu. Přátelé mě chodili střídavě kontrolovat a ráno pak dovlekli domů. Novoroční kocovina trvala snad týden a ta morální ještě déle. Jedno plus to ale mělo. Od té doby nepiju vůbec.“
Klára, 25 let
Slavíte s lidmi, které neznáte
Z nějakého důvodu se se Silvestrem pojí i představa, že je to jakási hromadná skupinová oslava. Zřejmě je to dáno tím, že jaksi celý svět slaví v jediný den, na rozdíl od svátků či narozenin. A tak se hromadně vyráží do klubů, restaurací, na náměstí… Obvykle celá parta lidí, kteří se třeba během roku ani nevidí, ale slavit jen ve dvou nebo čtyřech, to přece nejde.
„Se svým bývalým přítelem jsem chodila asi dva měsíce, když se přiblížil Silvestr. Protože už dlouho předtím, než jsme se poznali, měl domluvenou oslavu na horách s partou svých kamarádů, navrhli mi, abych jela s nimi. Moc se mi to nelíbilo, protože jsem jeho přátele nikdy předtím neviděla a seznamovat se zrovna v takový den mi nepřišlo ideální. Ale v podstatě jsem neměla na výběr, pokud jsem chtěla být s ním. A tak jsem jela a dopadlo to přesně podle očekávání. Vůbec jsem nezapadla, protože se pořád vyprávěly historky, o kterých jsem neměla ani páru, mluvilo se o lidech, které jsem neznala.
Navíc nás tam bylo opravdu hodně a já se s některými ani nepředstavila. Nikdo se o mě nezajímal a mně bylo hloupé se vnucovat. Z nervozity jsem ani moc nepila a po půlnoci už jsem se zábavou vůbec nemohla držet krok. Přítel si mě navíc skoro nevšímal, nestíhal to. A tak jsem víceméně Silvestra proseděla na židli, koukala do krbu a nadávala si, že jsem se k tomu nechala přemluvit. Od té doby trávím Silvestr jen s lidmi, které opravdu znám.“
Míša, 27 let
Slavíte s lidmi, které nesnášíte
Ještě horší než trávit Silvestra s cizími lidmi je sdílet oslavy s někým, koho zrovna „nemusíte“. A přesto se do této pasti chytáme zas a zas. Třeba proto, že s tou partou přece jezdíme na hory každý rok. Ačkoli Karel je úchylné prase a Pavlova manželka uječená hysterka, se kterou v jedné místnosti bez bolehlavu vydržíte tak pět minut.
„Necháme se nachytat každý rok znovu. Jsme dost početná rodina a abychom se sešli všichni pohromadě, dá to neskutečnou práci a logistické manévry. Takže tradice společných Silvestrů na chalupě je v podstatě povinnost. Sjíždí se nás asi pětadvacet – a byl by opravdu zázrak, kdybychom si tam všichni se všemi sedli. Já třeba jen těžko snáším své dvě sestřenice, už odmala, ačkoli ony mě mají rády. Mě zas nemá ráda partnerka mého bratra. A takhle to tam mají víceméně všichni. Takže nakonec vznikne výbušná směs, která záhy exploduje a Silvestr je pak plný hádek a všichni si říkají, proč jsme sem vlastně jezdili. Ale zároveň nikdo nemá tu odvahu říct, že příští rok už na to kašle. Je to zkrátka už takový náš rodinný rituál.“
Lenka, 34 let
Chcete, aby byl Silvestr „nezapomenutelný“
Silvestr je jen jednou za rok, tak ať je na co vzpomínat! To si kupodivu často řeknou lidé, kteří se jinak jeví spíš jako „šedé myši“, od kterých žádnou velkou zábavu nečekáte. Ano, často je jejich náhlá akčnost spojena s alkoholem. Myšky se zkrátka rozhodnou, že si vyhodí z kopýtka, aby oslava stála za to.
Následky bývají neblahé.
„Nevím, čím to je, ale Silvestr ve mně probouzí ty nejnižší pudy. Nebo spíš ztrácím ten hlavní pud – sebezáchovy. Obvykle z toho pak kouká průšvih, protože se nadměrně tulím k neznámým mužům, naprosto cizím lidem vykládám věci, které bych neřekla ani nejlepší kamarádce, a především uzavírám naprosto šílené sázky. Kamarádi to vědí a každý rok na mě něco nachystají. Jenže zatímco oni tu míru znají a vědí, kdy přestat, já ne. Jednou jsem si takhle chtěla lehat na koleje s tím, že nad sebou nechám projet vlak. Jiný rok jsem chtěla přeplavat ledovou Vltavu a vloni mě nenapadlo nic lepšího, než že zavolám na policii a nahlásím bombu na Staroměstském náměstí. Naštěstí mě vždycky včas zarazili a já se pak druhý den strašně stydím.“
Gábina, 24 let
Neslavíte ze zásady. A pak se užíráte
Prokletí všech lidí, co nechtějí jít s davem, je, že pak jim ten dav najednou chybí. Vánoce a Silvestr jsou dny, kdy se to obzvlášť projevuje. Málokdo je takový „držák“ bez špetky sentimentu, aby ho adventní čas nechal úplně chladným. A tak si můžeme tisíckrát říkat, že Silvestr se nás netýká, ale pokud se k nám okolí podle toho chová, jsme nakonec stejně naštvaní a utápíme se v sebelítosti.
„Programové slavení na povel mi vždycky přišlo postavené na hlavu, Silvestra jsem nikdy slavit nechtěla. Dokud jsem byla dítě školou povinné, nikdo mi to ani nevymlouval, naši byli rádi, že jsem doma a nemusejí se o mě bát. Horší to bylo později, když se mě kolegové v práci ptali, co budu poslední den roku dělat, a já řekla, že nic, že je to pro mě den jako každý jiný. Ťukali si na čelo a ti méně zdvořilí rovnou řekl, že tohle tvrdí jen ten, kdo nemá s kým slavit. Možná to byla pravda, ale tím spíš – proč bych někam vyrážela, když nebylo s kým? Místo toho jsem si často brala dobrovolně silvestrovské směny v práci. Jenže když pak o půlnoci začaly bouchat rachejtle a zářit ohňostroje, propadla jsem najednou sebedojímání a litovala se, že si ani nemám s kým přiťuknout. V posledních letech se naopak snažím nebýt na Silvestra sama, abych takové myšlenky neměla.“
Marcela, 29 let