Dnešní doba tradicím moc nepřeje. Svateb ubývá, mladé páry se většinou zaštiťují tvrzením, že na lásku přece papír není potřeba. Myslím ale, že i tyto moderní dívky v skrytu duše touží po svém velkém dni, kdy oblečou překrásné šaty a bude se k nim upínat pozornost všech.
Je mi třicet devět let a byla jsem vdaná třikrát. Vždy to bylo z opravdové lásky a pokaždé jsem si myslela, že je to navždy. Člověk míní, okolnosti mění, ale na manželství jako takové jsem nezanevřela – a klidně se vdám počtvrté, pokud najdu muže, který za to bude stát.
První sňatek jsem uzavřela v jedenadvaceti letech se svou středoškolskou láskou. S Petrem jsme spolu chodili od šestnácti let, takže jsme po pěti letech byli přesvědčeni, že je to napořád. Svatba byla přesně taková, jak jsem vždycky snila – na zámku, se spoustou lidí, romantická, já v bílých princeznovských šatech, slzící maminky a babičky, posmrkávající strýčkové. Veliká hostina, všechny ty tradiční rituály jako polévka z jednoho talíře, krájení dortu, házení kytice. Myslela jsem, že nemůžu být šťastnější.
To se vlastně i stalo – protože po svatbě se najednou všechno změnilo. Ještě jsme absolvovali euforické líbánky v Itálii a pak nastala každodenní realita. Bydleli jsme v pronajatém dvoupokojovém bytě, oba pracovali a večer se unavení hádali jen o to, na který program budeme koukat, kdo umyje nádobí a kdo pověsí prádlo. Za rok se nám narodil Honzík, a místo aby nás dítě stmelilo, ještě víc jsme se odcizili. Manžel dřel v práci za dva, aby nás uživil, já lítala kolem mimina a byla věčně podrážděná.
Dnes vím, že jsme oba udělali spoustu chyb a že by se většina z nich dala vyřešit, protože byly dány hlavně mládím a nezkušeností. Jenže tenkrát ještě nebylo běžné zajít si do manželské poradny, problémy se řešily doma – křikem a hádkami. Vydrželi jsme to ještě šest let, než šel Honzík do školy, a pak se naše cesty rozešly.
Přestěhovala jsem se zpátky do domku k rodičům a dva roky byla sama. Pak jsem se na firemním výjezdu seznámila s Davidem. Byl sportovní instruktor a po pracovní části setkání nám zajišťoval zábavný sportovní program. Pokukovali jsme po sobě celou dobu a po volejbalovém turnaji si bez ostychu přišel říct o telefonní číslo. Sešli jsme se hned po návratu a ještě tentýž večer skončili u něj doma. Za tři měsíce jsem zjistila, že jsem těhotná. Se strachem jsem to Davidovi oznámila a jeho reakce mě mile překvapila: „Tak se vezmeme,“ řekl bez obalu.
Tentokrát byla svatba malá a skromná – chtěla jsem se hlavně vdát dřív, než se dítě narodí, a pokud možno ještě bez břicha. David už rodiče neměl, a tak jsme vše zvládli jen s mými rodiči, Honzíkem a dvěma svědky. Bohužel se brzy ukázalo, že po tak krátké době opravdu nevíte, koho si berete. Až do porodu Terezky všechno fungovalo, ale po jejím narození jsem zůstala na všechno sama. David mizel na celé dny a noci, prý organizovat podobné firemní akce, jako byla ta, na níž jsme se seznámili. Pravda byla jiná – scházel se s početnými milenkami. Přišla jsem na to až ve chvíli, kdy jsem ho chtěla překvapit s malou ve fitcentru, kde pracoval jako trenér. Netušila jsem, v čem ty soukromé lekce klientkám vlastně spočívají!
Nad rozvodem jsem dlouho neváhala, i když se David kál a i rodiče mě zrazovali: „Dvakrát rozvedená, se dvěma děckama, po třicítce – koho myslíš, že ještě potkáš?“ Ale nedala jsem se říct, hrdost a uražená ješitnost byla silnější. A tak jsem zůstala v podkroví v rodičovském domě opět sama, rozhodnutá, že už to tak i zůstane. Neuměla jsem si představit, že bych ještě mohla poznat někoho, kdo by mě chtěl a koho bych chtěla já.
Půl roku po rozvodu mi zničehonic zavolal právník, který mě zastupoval – a velmi neobratně a nesměle mě pozval na večeři. Šla jsem, protože jsem myslela, že jde ještě o něco kvůli rozvodu. Až během jídla jsem pochopila, že má jít o rande! Ačkoli to bylo příjemné, v následujících týdnech jsem dělala mrtvého brouka, přišlo mi prostě divné scházet se takhle s někým, kdo věděl vše o mém předchozím nezdaru. Pavel se však ukázal sice nesmělý, ale neodbytný. Tak dlouho mě přesvědčoval, až jsme se sešli znovu – a pak už se vídali pravidelně.
Jak to dopadlo? Před měsícem jsem se vdala potřetí – a tentokrát v ještě skromnějším obsazení. Jen my dva a dva svědci. Rodiče nadšení nejsou, podle nich se do všeho hrnu bezhlavě a bez přemýšlení. Asi mají pravdu, ale jinak to neumím. Nevím, čím to je, že je pro mě svatba tak důležitá. Nedokážu s někým jen tak žít jen „na psí knížku“, i když jsem se už dvakrát přesvědčila, že papír není záruka, že si toho druhého udržíte a budete šťastní.
Nevím, jestli vztah s Pavlem vydrží. Nevím o něm ještě spoustu věcí. Ale udělám všechno proto, aby nám to vyšlo. A kdyby náhodou ne – klidně se vdám počtvrté. Nechci mít prostě v občance napsáno „rozvedená“.
Zuzana, 34 let