Robert A. Johnson ve své knize Věčný příběh romantické lásky vypráví příběh Tristana a Izoldy, tedy jeden z prvních velkých příběhů romantické lásky. Na jeho pozadí se zamýšlí nad podstatou a významem romantické lásky. Poukazuje na často nevědomá očekávání, která si muži i ženy do vzájemných vztahů přinášejí, přívětivým způsobem odhaluje velké iluze a ukazuje reálné možnosti. Kniha je elegantně a poeticky psanou psychologií lásky.
Robert A. Johnson
Věčný příběh romantické lásky
Psychologie romantické lásky a její role v rozvoji člověka
brož., 208 s., 249 Kč
ISBN 80-7178-722-1
Vydalo nakladatelství Portál
ukázka:
O mýtech
Pánové, chcete-li slyšet vznešený příběh o lásce a smrti, zde je ten o Tristanovi a Izoldě; jak se milovali ke své veliké radosti a bolesti a jak nakonec kvůli své lásce společně zemřeli v jeden den; ona jeho vinou a on její.
Tak začíná nádherný příběh Tristana a Izoldy. Těmito slovy svolávali ve středověku potulní básníci a minstrelové pány a paní, rytíře i prostý lid, aby vyslechli podivuhodný příběh o dobrodružství a lásce. Posluchači se shromáždili u ohně ve velkém hradním sále nebo v panském domě a společně prožili „vznešený“ příběh rytíře Tristana a jeho osudové lásky ke královně Izoldě.
Jde o jeden z největších mýtů všech dob; čiší z něj důstojnost a síla jako z příběhu Gilgamešova, Beowulfova nebo z islandských ság. Podobné mýty v sobě mají sílu, která uchvacuje, povznáší a vytahuje nás z malosti našich egoistických životů. Přenášejí nás do říše kouzel, ušlechtilých hrdinských činů a nadpozemské vášně. Mýtus však umí ještě víc: když se naučíme mu naslouchat, dá nám i jistou psychologickou informaci a poskytne hluboké pravdy o duši.
Před mnoha lety se paní učitelka zeptala ve třídě dětí: „Co je to mýtus?“ Chlapec, syn lidí, které dobře znám, zvedl ruku a odpověděl: „Mýtus je něco, co je pravdivé uvnitř, ale ne navenek.“ Učitelka mu nerozuměla, ale v dětech je někdy víc psychologické moudrosti než v dospělých. Mýtus je pravdivý: není pravdivý ve vnějším fyzickém smyslu, ale je to přesné vyjádření psychologické situace, vnitřního stavu duše.
Mýty jsou jako sny. Sny jsou poslové nevědomé mysli. Nevědomí jejich prostřednictvím sděluje svůj obsah a své obavy vědomí. Když člověk porozumí symbolickému jazyku snů, dozví se, co se děje na úrovni nevědomí, a dokonce i objeví, co se s tím dá dělat. Jung ukázal, že mýty jsou také symbolickým vyjádřením nevědomí. Ale zatímco sen vyjadřuje hnací síly jednotlivce, mýty vyjadřují hnací síly kolektivní mysli společnosti, kultury nebo rasy.
Mýtus je kolektivní „sen“ celého národa v jistém historickém bodě. Je to, jako kdyby celá populace snila společně a tento „sen“, mýtus vytryskl v básních, písních a vyprávěních. Mýtus však nežije pouze v literatuře a ve fantazii. Okamžitě proniká do chování lidí, do jejich přístupu k životu – do praktického každodenního prožívání.
Mýtus o Tristanovi a Izoldě je hlubokým vyjádřením západní duše. Říká mnohé o tom, „co nás pohání“. Jde o živý, panoramatický pohled na psychologické síly, které působí v nevědomí západních lidí po celých uplynulých tisíc let. A především nám tento mýtus předkládá bolestně přesný obraz romantické lásky – proč do naší kultury přišla, co to vlastně je a proč moc dobře nefunguje.
Náš mýtus ukazuje, že romantická láska je nezbytnou součástí vývoje západní duše. Až se vědomě naučíme žít s romantickou láskou, tj. s obrovskými psychologickými silami, jež představuje, dosáhneme úplnosti a postoupíme na další stupeň vývoje vědomí. Ve vývoji vědomí je náš největší problém vždycky tou nejhodnotnější příležitostí.
Zen učí, že vnitřní růst vždycky zahrnuje zkušenost „rozpáleného uhlíku v hrdle“. Vývoj nás pokaždé dovede k problému, k překážce, která jde tak hluboko, že „ji nemůžeme spolknout ani vykašlat“. Přesně totéž platí i pro západní zkušenost s romantickou láskou – nemůžeme s ní žít a nemůžeme žít bez ní – nemůžeme ji ani spolknout, ani vykašlat! Tento „horký uhlík“ v krku nás upozorňuje, že se tu snaží projevit obrovský vývojový potenciál.
Po mnoha letech, které Carl Jung prožil v bohatém světě psyché, kdy se učil znát její zákony, spatřil obrovskou vývojovou sílu, která funguje v psychickém kosmu. Viděl, že lidská duše neustále směřuje k úplnosti, chce být dovršena a stát se vědomější. Nevědomá mysl se snaží přesunout svůj obsah výš na úroveň vědomí, kde může být tento obsah aktualizován a asimilován do úplnější vědomé osobnosti. Duše každého člověka instinktivně touží po vývojovém růstu, po začlenění obsahu nevědomí do vědomí, po zkompletování všech chybějících částí celkového individua do kompletního, úplného a vědomého já.
Jung nás učí, že nevědomí je zdroj: prvotní látka, z níž vyvstaly naše vědomé mysli a ega. Všechny hodnoty, myšlenky, city, schopnosti a přístupy, které jsme rozvinuli ve fungující součásti vědomých osobností, mají svůj původ v syrovém prvotním materiálu nevědomí.
Abychom si tuto situaci mohli jasně představit, vezměme si například korálový ostrov, který postupně vyrůstá nad hladinu moře. Oceán pomalu ostrov vytváří ze svých vlastních zdrojů a nakonec ho vyzdvihuje nad vodu do slunečního svitu. Po staletích se vytvoří hlína, začnou růst rostliny, objeví se zvířata a lidé a ostrůvek se stane drobným střediskem lidského života a vědomí. I kolektivní nevědomí rodí ostrůvek stejně jako oceán; je to vědomá duše, ego, „já“ – ta část mě, která si uvědomuje sebe samu.
Tato malá ego-mysl, jež je obklopená nesmírným nevědomím, má vznešený a ušlechtilý účel, zvláštní osud, který musí svým životem naplnit. Má za úkol integrovat více a více nevědomí, dokud vědomá mysl neodráží pravdivě úplnost já.
Veškeré lidstvo je ovládáno touto obrovskou vývojovou silou. Vstoupí-li kolektivní nevědomí do nového stadia tohoto procesu, nesnese žádnou překážku. Chce vnutit nový ideál nebo novou možnost do vědomí národa, a převrátí proto společnost vzhůru nohama, pustí se na křížovou výpravu, zplodí nová náboženství, nebo rozvrátí říše napadrť.
Tato představa psychické evoluce je zásadní; jednak pro pochopení našeho mýtu, jednak proto, abychom romantickou lásku uviděli z té pravé perspektivy. S tím, jak se na Západě objevila romantická láska, začala významná kapitola tohoto světového dramatu vývoje. Romantická láska je maska, za níž se skrývá silná skupina nových možností, jež čeká na svou integraci do vědomí. Avšak to, co započalo jako obrovský kolektivní nápor psychické energie, musí být dovedeno k dokonalosti na individuální úrovni. Dosáhnout cíle a přivést velkolepý proces v mikrokosmu své vlastní duše k naplnění, to je vždycky úkolem jednotlivců. Je na nás, na jednotlivcích, abychom uchopili tuto syrovou nevědomou energii romantické lásky, tuto matoucí přehršli impulzů a možností a přetvořili ji do uvědomění a vztahu.
Každý velký mýtus je symbolickým záznamem takového stadia růstu v životě národa. To vysvětluje, proč nás tyto silné příběhy naprosto pohltí a proč je tak hluboce prožíváme. Příběh Tristana a Izoldy je symbolický otisk naší západní psyché v okamžiku, kdy se nachází na kritickém bodě psychologického vývoje. Ukazuje konflikt a iluzi, ale i možnosti, které tkví v dané situaci. Nyní se podíváme na tento „vznešený příběh lásky a smrti“. Občas se během vyprávění zastavíme, abychom se naučili číst symbolický jazyk tohoto otisku a přijímat moudrost, již nám mýtus nabízí.
Poznámka o zdrojích a překladu mýtu
Tato práce je jungovskou interpretací příběhu o Tristanovi a Izoldě a zaměřuje se na symboly mýtu jako zdroje psychologického proniknutí do podstaty věci. Nemá v úmyslu být odbornou studií mýtu jako literatury. V textu mýtu jsem se proto vyhnul poznámkám pod čarou, abych nenarušil tok vyprávění a komentáře. Odborníci a studenti středověké literatury budou zdroje uvedených materiálů znát a ostatní by přítomnost odborné dokumentace jen odváděla od skutečného účelu knihy.
Někteří čtenáři by si možná rádi přečetli celý příběh, než se po každé citaci z mýtu vrátí ke komentáři. Příběh jsem zpracoval především ze slavné Bédierovy kompilace z přelomu 19. a 20. století přeložené do angličtiny Hillairem Bellocem a Paulem Rosenfeldem. Někde jsem materiál nutně zestručnil, ale v místech, kde by se z příběhu zkrácením vytratila energie a působivost, jsem použil přímo citací ze skvělého překladu Belloca a Rosenfelda. (Citace jsou vytištěné kurzivou.) Jako příklad takového postupu mohu uvést poslední scénu příběhu, v níž loď královny Izoldy přistává a ona pospíchá za Tristanem: „Šla do paláce, stoupala po cestě a její plášť divoce vlál…“ Tak začíná jedna z nejkrásnějších pasáží, jaké kdy byly do angličtiny přeloženy. Každý odborník i laik by si měl přečíst tento báječný překlad celý. Jde o vzácné umělecké dílo, které si uchovává nádhernou jednoduchost i poetický jazyk staré angličtiny, ale vyhýbá se květnaté afektovanosti, která většinou podobné snahy kazí.
Bédierovy verze jsem se nedržel pouze v jednom závažném detailu. Líčení prvních tří let, po které nápoj lásky oba milence ovládal, jsem převzal z Béroula, básníka, jenž vylíčil příběh Tristana jako první. Domnívám se, že Béroulova verze má blíž k jakési archetypální zemitosti, z níž tento mýtus původně vzešel.
Poznámka pro ženy
Ženy naleznou v příběhu o Tristanovi a Izoldě živý symbolický obraz mocných sil, které zmítají jak jimi, tak jejich protějšky, pokud uvíznou v sítích romantické lásky.
Mýtus nejen zaznamenává dynamiku romantické lásky v mužské duši, ale odráží i osud ženy v naší kultuře; ukazuje, jak byly ženské hodnoty jako např. citové prožívání, navazování vztahů či vědomí duše prakticky vyhnány z naší kultury patriarchálním způsobem smýšlení.
Ženám přináší uvedený mýtus o Tristanovi a Izoldě velice podstatný niterný pohled na míru, s jakou většina mužů hledá ztracenou ženskou stránku sebe samých, ženské životní hodnoty, a jak se pokouší najít neprožívanou ženskou stránku skrze ženu.
Nebyli to však jenom muži, kdo akceptoval patriarchální verzi skutečnosti. I ženy se naučily idealizovat si mužské hodnoty na úkor ženské stránky života. Mnoho žen strávilo celý život s pocitem méněcennosti, protože měly dojem, že být ženou znamená být člověkem druhého řádu. Ženám bylo vštěpováno, že pouze mužské činnosti jako myšlení, užití síly a dosahování cílů mají skutečnou hodnotu. A tak se západní žena nachází ve stejném dilematu jako západní muž: rozvoj jednostranného soutěživého zvládání mužských kvalit na úkor ženské stránky.
I když je naše mytická evokace romantické lásky podána z mužského pohledu a viděna mužskýma očima, naleznou v ní ženy mnohé, co se bude shodovat s jejich vlastní zkušeností. Žena by však měla mít na paměti, že mýtus nemusí vždycky nezbytně odrážet ženskou psychologii nebo způsob, jakým žena prožívá romantickou lásku. Existují „ženské mýty“ jako např „Eros a Psyché (viz moji knihu Ona), které podávají přesnější obraz vnitřní struktury ženy.
Vrozený charakter muže a ženy je z psychologického hlediska odlišný. Pokud bychom se snažili vysvětlit psychologii ženy pomocí „mužského mýtu“, získali bychom nevyhnutelně pokřivený obraz vnitřní struktury ženy. Zvlášť to platí pro romantickou lásku, protože ženská emocionalita se ve srovnání s mužskou vyvíjí odlišně a její zkušenost ze vzájemného vztahu má tak jemné nuance, jaké muži neprožívají stejným způsobem.
Takřka každá žena vynakládá obrovskou část své energie na vybudování láskyplného vztahu k muži a na to, aby se vyrovnala s jeho zdánlivě nepochopitelnými city, nápady a reakcemi. Když v této knize projde s Tristanem a Izoldou jejich cestou, pochopí lépe „Tristana“ svého života a pozná, jak z něj dostat to nejlepší. Stejně důležitým výsledkem této cesty bude i to, že získá jasnější pohled na své vlastní neznámé já.
zdroj: nakladatelství Portál