VENDULA (31): Pro přítele jsem na posledním místě. Mám s ním zůstat?

VENDULA (31): Pro přítele jsem na posledním místě. Mám s ním zůstat?

Vendula svého přítele miluje, ale má pocit, že s ní netráví skoro žádný čas. Fungující vztah si představuje jinak, ale svého partnera nedokáže přesvědčit. A tak, i když ho miluje, začala přemýšlet o rozchodu.

S Vilémem se známe už dlouhých dvanáct let, z toho čtyři roky spolu chodíme a tři roky bydlíme. Tušila jsem, že život s ním nebude jednoduchý, ale teď mám už spíš pocit, že nás žádná společná budoucnost nečeká. Poznali jsme se před lety přes mého bývalého přítele na jedné akci, ale příliš jsme se nevídali.

Vilda tehdy bydlel v jiném městě, a tak jsem o něm až na občasný kontakt na sociálních sítích nebo nečekaná setkání na různých akcích příliš nevěděla. Vlastně se mi ani nijak zvlášť nelíbil, ale byl vtipný a akční a to mě na něm bavilo. Trvalo poměrně dlouho, než jsme se dali dohromady a vlastně jsem to ani neměla v úmyslu.

Potkali jsme se po delší odmlce na jedné akci a já jsem byla zrovna celkem krátce po rozchodu s bývalým přítelem. Přeskočila sice jiskra, ale brala jsem to celé nezávazně, on měl navíc ještě v té době přítelkyni. Navíc jsem se nechtěla do ničeho nového pouštět, starý rozchod ještě bolel a já po dalším vztahu netoužila.

Ale jak se tak stává, srdci neporučíš. Vilda se po pár žhavých nocích přestal ozývat, takže jsem myslela, že začal sekat latinu. Nakonec zavolal a chtěl se sejít. Na schůzce mě šokoval sdělením, že se s přítelkyní rozešel a chce být se mnou.

Chvilku mu prý zabralo situaci vyřešit a nechtěl za mnou chodit dřív, než bude všechno uklidněné. Byla jsem zaskočená a nevěděla jsem, co říct. Jak jsem již zmínila, po novém vztahu jsem zrovna netoužila, ale Vildu jsem měla opravdu ráda a nechtěla jsem ho ztratit.

Navrhla jsem proto, že se budeme zatím vídat nezávazně a uvidíme, co z toho bude dál. Možná i proto jsem si nevšimla, jaký je workoholik a kolik má zájmů. Dávali jsme si prostor navzájem a vídali jsme se vlastně jen tak jednou nebo dvakrát do týdne. Postupem času jsem se do něj samozřejmě zamilovala až po uši a těch společných chvil jsem chtěla víc a víc. Jenže tady jsem narazila.

Vilda má dvě zaměstnání, která miluje a věnuje jim spoustu času. Navíc má velkou vášeň, kterou je hudba. S kamarády založil kapelu, která není nějak extra úspěšná, ale i tak poměrně často koncertují a to znamená i časté zkoušení.

Navíc se věnuje několika sportům, má spoustu přátel, které rád vídá, a také miluje cestování. Tomu se ovšem věnuje sám, protože má nejradši, když odjede někam daleko třeba na měsíc, což si já kvůli své práci nemůžu dovolit. Když jsem poprvé začala řešit, že si v našem vztahu připadám odstrčená, přišel Vilda s nápadem, ať se k sobě nastěhujeme, abychom využili každou volnou chvíli, kdy můžeme být spolu.

Nejdřív jsem byla nadšená, ale pak jsem zjistila, že jsem si stejně moc nepomohla. Vilda je natolik vytížený, že stejně tráví doma tak tři noci v týdnu a do toho se ještě chce vidět s přáteli nebo s rodinou. Já samozřejmě nesedím doma na zadku a nečekám, až si na mě najde chvilku. Ale moje práce občas vyžaduje, abych vyrazila do společnosti a dost často se stává, že můj pracovní program zasahuje právě do Vilémových volných dnů.

Další věc je, že ani příliš nechce, abych s ním cestovala, bere svoje výlety jako formu relaxu a chce je podnikat sám. Stejně tak se nechce vzdát večírků s přáteli, a i když mě občas vezme s sebou, není to ono. Jak si taky spolu můžeme užít hezké chvíle na rozjeté party?

Už několikrát jsem se s ním o tom pokoušela mluvit, protože jsem došla k názoru, že mě možná nemiluje, když dává přednost všemu kolem, a tak by bylo zbytečné, abych se ve vztahu dál trápila. Opakovaně mě ujišťoval, že to tak není a že mě opravdu miluje. Zároveň ale není ochotný slevit ze svého programu a dělat něco proto, abychom byli spokojení oba.

On totiž spokojený je a situace mu vyhovuje. Tvrdí, že na to být spolu máme celý život a že si aspoň jsme víc vzácní a nehrozí nám, že bychom se spolu začali nudit. Na tom možná něco je, ale já mám prostě pocit, že pořád jen na něco čekám. Když už jsme konečně spolu, je všechno dokonalé a strašně si společný čas užíváme.

Dokážu se samozřejmě zabavit i bez něj, přátel a koníčků mám také dost, ale k čemu pak mít vztah, když žijeme oddělené životy? Pořád čekám, že se situace zklidní, ale už to trvá přes čtyři roky a žádný posun nevidím. Nechci na něj tlačit nebo mu dávat nůž na krk, navíc ho pořád miluji a nechci ho ztratit. Ale že bych byla v našem vztahu úplně šťastná, to říct nemůžu…

Doporučujeme

Články odjinud