VENDULA (48): Jsem šťastná jen při sledování romantických filmů

Já z troho článku mám pocit že ta paní především vzdala samu sebe. Vztah byl skutečně založen jen na společných sportovních aktivitách? Dtto skutečná přátelé také nejsou jen o tom že chodíte do drahých restaurací a jezdíte spolu na hory, skutečná přátelé jsou lidé co vás podrží právě v těžkých životních situacích. Má nejlepší kamarádka je velký sportovec a má děti já sportovec nejsem vůbec děti nemám....přesto si máme o čem povídat - vzájemnost a blízkost není nijak podmíněná tím, jestli žijete stejný styl života jako ten druhý. To je prostě o něčem zcela jiném. A kdybychom na tom byly výrazně jinak finančně tak vymyslím společnou aktivitu třeba výlet mým autem na nějaký zámek nebo tak něco prostě nco co pro tu druhou nebude finančně nijak nákladné a přesto můžeme strávit čas spolu, poud je klasické sednutí si do restaurace pro tu durhou moc nákladné, tak ji pozvu domů na domácí véču, prostě když se chce cesta se vždy najde. Mně připadá že paní především nechce rozhodla se babalit se do kokonu na gauči odříznourt se od lidí a bejt si rádoby spokojená ve své samotě. Ale to je její volba. Existují různé kluby pro zdravotn postižené kteří ořádají různé akce výlety a pod.......... ve 48 se zahrabat a žít jako osamělý důchodce mi přijde tedy hodně brzy....

Když někdo rád relaxuje u televize, proč ne, jeho věc. Paní ráda kouká na zamilované slaďáky, já mám zásobu starých filmů a seriálů. Člověk je unavený, ono asi ani tak nejde o věk, jako o to zdraví. Je mi tedy o deset víc. Před deseti lety jsem nebyla po úrazu, ale v plné tělesné svěžesti sportovala, jezdila na občasné výlety a věnovala se intenzivně svým dvěma koníčkům. Přišlo vnouče, změnily se rodinné poměry, přítel taky stárne, prostě se člověk musí přizpůsobit realitě. Kolikrát po návratu z práce mám už jen sílu na to, nějaký ten starý film si pustit a u něj usnout. Nesoudím paní, že nepracuje, vím, co je vážná nemoc. On je úraz a úraz, invalidní důchod a invalidní důchod. Lidi jsou nesrovnatelní. Jinak tehdy v dobách nejhorších jsem neměla sílu ani na tu televizi. A mezi námi, pochybovala, že se někdy dostanu do kondice. Ale stálo to zato. Teď mě tedy ta kondice opouští. Leč nemocí přibylo. Co nadělám.
A není to o věku. Moje dávno dospělá dcera totiž uvítá ve své domácnosti jakoukoli pomoc. Když srovnám sebe a ji...je na tom zdravotně hůř asi ona....Ať si každý žije, jak mu vyhovuje. Nelze se uštvat. Sílu potřebujeme k těm dalším dnům, které přijdou. To je hlavní pro každého z nás myslím.

Když se chce všechno jde ,ale to člověk musí chtít a ne plakat nad" rozlitým mlékem"
sezením u televize a sledováním televize si fakt moc nepomůže.

Jen tak pro zajímavost, osobně znám několik lidí po operaci páteře, například jeden měl operace dvě, krční a bederní páteř, invalidní důchod nemá a chodí normálně do práce na plný úvazek. Druhý měl operovanou jen bederní páteř, ale celkem třikrát, taky ještě donedávna normálně pracoval, teď má důchod starobní, neb je mu 70 let, tak už má odpracováno dost. Ale je pořád aktivní sportovec, jezdí na kole, na běžkách... A třetí byl po úrazu ležák a dokázal hýbat jen jedním prstem a komunikovat očima. Po třech letech intenzivního cvičení a rehabilitací chodí o berlích a řídí vlastní firmu. Je to jen shoda okolností, že to jsou všechno muži? Nebo co je za tím, že oni to nevzdali a neskončili u seriálů? Nepřišli o přátele a přestože museli přizpůsobit způsob života svým aktuálním možnostem, tak nejsou osamělí a zavření doma a odkázaní na doufání? Asi to teda nějak jde, a nemyslím si, že pro paní z článku už by nebyla šance. Ale u té televize ji určitě žádný zázrak nečeká.

A ona jako u té telky čeká, že si jí tam najde chlap, že si jí tam najde práce jo? Tak to se asi děvče načeká. Vykládat, že se těžko hledá práce i zdravým - z jakého období proboha ten příběh je? Z 90. let? Doufat teda může, ale to jak tak všechno co se asi přihodí. Já rozumím tomu, že se zdravotním handikepem to není sranda, to se neodvažuju zlehčovat, ale chybí mi tam jakákoliv snaha na svém stavu cokoliv změnit. Jen naříkání a "doufání".

No ono se to lidem bez hendikepu lehko říká. I já mám zdravotní problém a práci která by mi vyhovovala jsem hledala 5let. Částečné úvazky jsou pořád nedostupné i když o ně stojí i maminky po mateřské. To že to ustojite je věc druhá kolikrat jsem přišla z práce a padla doslova. Trvalá bolest odebírá hodně energie. Paní držím palce. Najdete si svůj vlastní styl a nikdy se nevzdávejte optimismu.

Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody, lituje se a fňuká.
Tisíce lidí mají operovanou páteř a třeba i v korzetu chodí do práce !

Mezi indolentními příspěvky zde, které jsou "vycucané z prstu a recyklované", aby rubrika nezanikla, jsem si tento příběh přečetla se zájmem. Ano, pokud nemáte rodinu, nemáte co nabídnout přátelům ani po stránce sdílení, zůstáváte sami. Osud se nám může změnit z minuty na minutu a koho zajímá bývalý kamarád, který opravdu nemá ani tu stovku na kávu se štrúdlem? V těchto situacích se lámou charaktery. A milý pane, práce je nadmíru, ale pro zdravé lidi! Paní nemůže déle určitě sedět, stát atd. Mohl by jste jí tedy práci najít?! Pokud vám, milá nešťastná paní, zůstal alespoň internet, zkuste si hledat ne hned muže pro život, ale třeba stejně osamělou ženu-kamarádku, se kterou by jste se ve svém okolí mohla vydat třeba na menší procházku, dát si kafíčko doma... A co knihy? Jsou to skvělá antidepresiva při správném výběru a knihovna stojí , tuším, asi 50 Kč ročně. Nezoufejte, bude lépe, ale musíte pro to něco udělat, ne jen se litovat!

Z článku mám pocit, že Vendulka nejenom, že žila s mužem sportovcem, ale že i všichni její přátelé byla parta sportovců, kteří, když nesportují, tak si za hříšné peníze vyhazují s kopejtka. Ty jste ztratila a cítíte se opuštěná, možná i zrazená.Ale Vendulko, ne všichni sportují, ne všichni mají peníze na posezení v kavárnách a jiné na nákladné činnosti. A já věřím, že právě díky těm mantinelům, které vám úraz nastavil, teď poznáte jiné přátele, jiné muže, jiný život a nebude-li lepší, určitě bude plnohodnotný a vy budete spokojenější. Věřte mi, znám mnoho lidí těžce postižených a kupodivu umí být mnohem šťastnější, než mnozí zdraví. Je dobře, že se nevzdáváte a díváte se do budoucna optimisticky, musíte ale se svými omezeními počítat. Stejně, jako s tím, že i v tom chudém a nesportovním světě žijí lidé a že i tento svět je krásný. Vaše sny a touhy zkrátka nesmí sahat za hranice vašich možností, jinak budete zklamaná.Nejprve se ale musíte vymanit ze závislosti na televizních seriálech a požádat svou lékařku o rehabilitace a začít poctivě cvičit podle pokynů lékaře. Pomalu tak vstoupíte do jiného světa a zjistíte, že i ten je plný lidí a zbavíte se pocitu osamění.Potom si musíte uvědomit, že člověk je nejšťastnější právě tehdy, když žije téměř na hraně svých možností. Když překonává překážky, ale nemá a nestaví si takové, které překonat nemůže, když statečně bojuje, ale ne s větrnými mlýny. Pak pozná, že to, co potřebuje není majetek, ani úspěch, ale právě jen a jen ten pocit štěstí. A tím, že máte své mantinely, máte taky možnost je překonávat každý den, byť jen jako naprosté drobnosti - a tím být šťastná. Už nepotřebuje adrenalinové a jiné zážitky, sportovní úspěchy a kovíco ještě. To všechno jsou potřeby zdravého člověka, který pro svůj pocit štěstí potřebuje něco, s čím může bojovat. To něco vy, Vendulko, už máte.

bývalá aktivní sportovkyně nic nevzdá. Musíš si určitě dát alespoň 1 cíl.

Nevěřím, že člověk, který byl aktivním sportovcem, který sportoval proto, že mu to dělá radost, baví ho to a má to rád, by se tak snadno vzdal. Dobře, paní možná nemůže na sjezdovku, ale nic jí nebrání si oblíbit jiné sporty. A že jich je na výběr. Jsou lidi, že mají po úrazech daleko horší následky a sportujou i na paraolympiádě. Spíš bych řekla, že paní se do sportu nutila kvůli manželovi, a úraz vzala jako výmluvu, proč už nemusí. Každý holt není svým osobním založením skalní sportovec až za hrob. Ale je dobré si to přiznat, a nebrečet, že ošklivý osud zapříčinil, že už nemůže sportovat. Chodit může, každodenní procházky jsou taky pohyb. Plavat nejspíš taky může. Rehabilitační cvičení ve vodě i na suchu se běžně dělá, zdravotní pojišťovny na to přispívají. I doma by mohla cvičit, kdyby si nechala jednou ukázat, jaké cviky jsou pro ni vhodné a jak je správně dělat. Ostatně i v té televizi by se jistě našel pořad, kde se cvičí, může se aspoň chytit toho. Že není práce? Teď, když několik let skoro všechny firmy berou cokoli, co má ruce a nohy a umí se aspoň podepsat? A dostávají příspěvek od úřadu práce, když zaměstnají osobu v invalidním důchodu? Tomu taky nevěřím, že by se vůbec nic nenašlo. No a že si paní odradila veškeré přátele, to se nedivím, kdo by na tohleto měl nervy. S tímhle přístupem by se musel stát ten zázrak, že by se jí rozbila televize a přišel tam opravář, který by se do paní zamiloval , ale to se děje jen v těch filmech.

Nechci kritizovat, ale rozumný člověk si platí pojištění. Když paní se svým mužem tolik holdovali sportu, měli myslet i na to. Tisícovka měsíčně snad není likvidační výdaj, když ani neměli děti. Teď už je pozdě radit, když se paní rozhodla jen přežívat v sebelítosti, o co přišla a že je chudá. Navíc si myslím, že práci na půl úvazku by snad zvládla, když jí tolik jde o peníze.