Tak u nás "na vsi" to vypadalo tak, že do první třídy ZŠ jsem začala chodit do jedné školy. Bylo nás strašně moc a museli jsme chodit do školy na směny, protože nestačily ani třídy, ani učitelé. Tak bylo střídavě týden ranní a týden odpolední vyučování. Pak postavili novou školu, takže fůra dětí od druhé třídy začala chodit do té nové školy. Tam jsem chodila dva roky a pak postavili nové sídliště, kam se rodičové přestěhovali a tudíž jsem musela zase chodit zpátky do té původní školy. To vydrželo do osmičky, a celou dobu byly 4 třídy. Z osmičky poměrně dost lidí šlo na střední školy, takže z toho zbytku udělali dvě třídy devítky. Mám dojem, že o rok později už ani devítky nebyly... no a pak se má vytvořit nějaký soudržný kolektiv, když se furt s dětma šoupe tam a zpátky, a pomalu neví, jestli ten loňskej spolužák bude ještě spolužák po prázdninách ]:-D Ale daleko hůř na tom byli "světský" - vždycky na jaře a na podzim k nám přišly jejich děti, pobyly ve třídě tak tři týdny až měsíc, a pak zas jely do jiného města. Ty na tom byly ještě hůř, ani se nesnažily s někým skamarádit, protože věděly, že je to marné.
@Elynor: Tohle bylo asi všude stejné. I u nás byly směny, i u nás se postavila druhá škola a polovina z nás odešla na tu druhou. Přestali jsme směnovat a všelijak nás proházeli, to bylo v šesté třídě. Ale devátou jsme měli všichni a v té devítce už jsme byli skvělá parta. I když někteří máme vejšky, někteří velké kariéry, někteří sotva prolezli a naši kluci? Ti bez ohledu na známky a přání rodičů odešli z deváté třídy všichni do dolů. Možná to jsou i oni, kteří nás dnes tak stmelují. Nicméně všichni se na ta setkání těšíme. Smutné je jenom to, že hodně z nás už nežije.
Dodávám, scházíme se spolužáci ze základní školy a i když nám je dnes 70, jsme prima parta dodnes. Z gymnázia už to dávno nefunguje. Nicméně naše školní lásky byly lásky vpodstatě dětské.
Tento příběh, nebo jemu podobný, jsem nedávno četla na jiném místě.Zúčastňuji se srazu spolužáků a většina lidí se velmi změnila nejen fyzicky, protože před desetiletími na střední jsme byli takové sotva odrostlé děti - pubescenti.Naši muži - spolužáci nějak zdědkovatěli (60). My ženy se snažíme starat více o svůj vzhled a jsme aktivnější.
Hmmm, proč se mi to odeslalo dvakrát nevím, ale omlouvám se.
My míváme vzhledem k věku srazy už každoročně. Chodím na ně moc ráda a je pravda, že staré lásky se nerozplynuly, vzpomínáme ně s něžností a moc rádi, přesto, že jsme vlastně všichni šťastni ve svých manželstvích. Nevím, zda bych se ale nebála v našem věku ty kouzelné vzpomínky pokazit nově obnoveným vztahem. Vendula je ale ještě mladá, takže jim přeji moc krásných společných dní a let. ♥
Nikoho takového neznám, to ovšem nic neznamená, protože je to statisticky zanedbatelný vzorek lidí. Asi může něco takového vzniknout, ale pochybuju, že na tom má podíl to, že spolu v deváté třídě randili. Člověk v 15 letech je úplně jinej člověk než po třiceti a více letech. Náhoda tomu chtěla, že jsou vzájemné sympatie i dnes, tak proč ne. Sama na třídní srazy už nechodím, byla to vždycky jen ztráta času, a hlavně bych musela chodit na srazy jiných tříd, neb jsem vždycky chodila s mládencema odjinud, ne ze své třídy ]:-D
Mám ve svém okolí také příběh jak se dávní spolužáci dali dohromady. A i po padesátce je to krásná láska a oba jen září a užívají si každý den, kdy jsou spolu.
Asi to může být krásné. Nevím neznám to. Proč ne když jsou osamoceni. :-)
Ano,tohle je ze života,sama znám několik takto na starší kolena spokojených vztahů bývalých spolužáků.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.