1. Umím se o sebe postarat, ale prstýnek si sama nenavléknu
Už mi zdaleka není dvacet let a moc dobře tedy vím, že pokud budu na chlapa moc tlačit, „bzučet“ mu neustále kolem uší své plány a přání, bude mě brát asi tak vážně, jako mouchu nebo jiný obtížný hmyz. Bude-li kliďas, nechá mě bzučet. Bude-li pruďas, tak se verbálně ožene. Dřív jsem bývala hodně vytrvalá „bzučilka a partner pruďas. Jenže v posledních pěti letech se u nás doma vše nějak změnilo. Partner se stáhne jako želva do krunýře a já si mohu bzučet, jak chci – je mu to úplně jedno. Nicméně „bzučím“ už mnohem méně.
Rok od roku je mi stále nepříjemnější role obtížného hmyzu, čím jsem starší, tím víc si říkám, že takový polohysterický způsob nátlaku nemám zapotřebí. V mnoha situacích už tedy „nebzučím“ a jednoduše si nějak poradím sama. Kupříkladu umím sama opravit třeba kapající odpad a podobné věci. Přítel mě pak samozřejmě ujišťuje, že se na to zrovna chystal, že jsem ho předběhla, a jde dát do pořádku alespoň další domácí resty v pořadí. Aby se neřeklo, že! Jenže svatební prstýnek si jaksi sama nenavléknu a já bych ho skoro ve čtyřiceti fakt nosit chtěla. A nejen kvůli sobě, ale třeba i kvůli synovi.
- Jak se vyvíjel Vendin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Syn chtěl svatbu k narozeninám
Našemu synovi bylo minulý rok třináct let. Je to fajn kluk, puberta s ním naštěstí nemlátí, jen ho občas lehce popostrčí, což je vzhledem k jeho dědičné zátěži (s partnerem jsme byli v mládí neskutečná „čísla“) víc než dobré. Často mi syn přijde vnímavější a rozumnější, než my dva s přítelem dohromady. No a tenhle kluk, nám na své třinácté narozeniny úplně vyrovnaně řekl: „Hele, vy dva, dávám vám dva roky! Pak dostanu občanku a vy přinesete oddací list. To byste pro mě snad mohli udělat, ne?“
Přítel se na mě v tu chvíli velmi zle podíval – už pár let ví, že toužím po svatbě –, byl tedy přesvědčený, že naprosto jasně tuší, odkud vítr fouká a také to překvapenému synovi vpálil. „Super, tak když to nejde po dobrém ani po zlém, tak budete hrát na city. Nechápu, že ses ty, rozumnej chlap, do tohohle nechal zatáhnout!“ Syn chvíli koukal a mlčel, samozřejmě mu došlo, jak to táta myslel. Pak vstal a odešel od nedojedené večeře do svého pokoje. My s přítelem jsme se pochopitelně pohádali. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejde jen o můj rozmar, že oddací list pro mě není je „cár papíru“, jak říká on. O synovi a mých nemocných rodičích jsem raději i přes všechno naštvání mlčela. A jsem ráda, přítel by si to stejně v rozčílení přebral jako citový útok.
Pokračování 3 / 4
3. Tatínek by mě chtěl ještě dovést k oltáři
Aby ale nedošlo k nedorozumění, s přítelem se máme už patnáct let, co spolu bydlíme (a dva roky, co jsme spolu chodili), moc rádi. Vždy jsme byli hodně svobodomyslní a vzájemně tolerantní, oba máme za sebou bouřlivé středoškolské „hippie období“, které v nás prostě tak trochu zůstalo. V příteli ale asi víc. Svatba a vše kolem ní je pro něj jen šaškárna pro lidi. Jenže já si prostě nemohu pomoct, co se narodil syn, tak po svatbě toužím. Dlouho jsem se to ale styděla přiznat i sama sobě.
Nyní vše umocnila vážná nemoc mého tatínka, který by si strašně moc přál, dovést mě „k oltáři“ – přímo na oltáři tedy netrvá, nejsme věřící. Netoužím po pompézní svatbě na romantickém zámku, kde za rohem čeká další ženich a nevěsta v podobných šatech. Neprahnu po desítkách zevlujících tetiček a strýčků z druhého kolene, natož po nadýchaných šatečkách z půjčovny s vlečkou (ostatně na ty už nemám věk a figuru). Nechci ani metrový dort s tokajícími holubičkami nebo zamilovaným párečkem v altánu. Chci být prostě jen jeho žena – těžko se to vysvětluje. Navíc žádat o ruku má chlap, a nadto protože chce a ne protože musí.
Pokračování 4 / 4
4. Jak dostat s noblesou a bez hysterie muže do chomoutu?
Nyní je doma svatební ticho. O svatbě už nemluvím – je mi to trapné. Syn se o svatbě už také nezmiňuje, hodně se ho dotklo, co mu jeho táta řekl, a protože je chlap, tak se přeci doprošovat nebude. Přítel dělá, že se o ničem takovém doma nikdy nemluvil, a já a moji rodiče se trápíme. Maminka už vše obrečela a já si dokonce poplakala s ní. Pak jsme si řekly, že je samozřejmě nejdůležitější, že jako rodina fungujeme dobře, v mnoha případech lépe, než „rodiny s papírem“.
Jenže to, že jsme si to řekly, neznamená, že to tak skutečně cítíme. Nikdy mě nenapadlo, že bych od přítele kvůli tomu, že si mě nechce vzít, odešla, nebo že bych mu nějak vyhrožovala a vydírala ho. Právně máme vše ošetřené dobře, možná lépe, než mnohé manželské páry. Ale o to mi v tomto případě nejde. Všude v časopisech pro dámy a slečny se píší návody, jak sbalit chlapa – to však není šikovnou ženu žádná velká věda. Ale co tahle poradit, jak dostat s noblesou, bez hysterie a tlaku muže do chomoutu?
(Vendy, 39 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
