VĚRA (41): Šílím z bývalého kolegy. Chce se mnou být neustále v kontaktu | Foto: iStock

Foto: iStock

VĚRA (41): Šílím z bývalého kolegy. Chce se mnou být neustále v kontaktu

Evžen byl Věry kolega sotva dva měsíce, než ve zkušební době odešla za lepší prací. Bývalý spolupracovník jí však stále píše. Je sice milý, ale velmi urputný, a Věře je to již nepříjemné.

Je tomu přes půl roku, co společnost, v níž jsem pracovala přes deset let, zkrachovala, a já si musela hledat novou práci. V té době jsem se na dva měsíce ocitla v jedné menší firmě, kde jsem potkala Evžena – mou současnou noční můru.

Evžen byl můj kolega. Zdál se milý, družný, a hlavně ochotný kdykoli pomoci. První dny mi v nové práci naprosto nezištně pomáhal a já mu byla velmi vděčná.

Bez práce jsem nemohla být ani den. Byla jsem čerstvě rozvedená a potřebovala jsem každou korunu. Dalo by se říct, že mezi námi vzniklo cosi jako přátelství, které si Evžen asi bohužel vysvětlil po svém. Mě zpočátku ani nenapadlo, že by o mě měl o sedm let mladší kolega, navíc ženatý a s třetím dítětem na cestě, nějaký speciální zájem. Prostě se mi jevil jako hodný a ochotný člověk.

Po dvou týdnech mi ale bylo jasné, že je jeho zájem hlubší, než jsem se domnívala. Vzhledem k tomu, že mi první dny ve firmě mnohokrát nad rámec svých povinností pomohl, snažila jsem se ho odmítat velmi taktně a zpočátku možná poněkud nečitelně. Nikdy jsem však nekývla na nabídku večeře či procházky. Vše jsem obracela v humor, nechtěla jsem Evžena urazit nebo zesměšnit před kolegy.

Evženovo chování mi však brzy začalo být proti srsti. Nosil mi drobné dárky, měl snahu mě doprovázet na autobus, po práci mi psal a chtěl se mnou řešit různé pracovní problémy – jednoduše se na mě nalepil jako klíště. Jelikož jsem ale byla v práci jinak spokojená, snažila jsem se si nepřipouštět, že je Evženovo chování již dosti „na hraně“.

Za tu se to definitivně přesunulo, když jsem z firmy odešla. Odcházela jsem doslova ze dne na den, dostala jsem totiž nabídku od kolegyně z bývalého zaměstnání – nabídku, která se člověku naskytne jednou za život. Nerozmýšlela jsem se ani minutu. Vzhledem k tomu, že jsem byla ještě ve zkušební době, byl odchod snadný. Evžen měl ale jiný názor.

Celý poslední týden, kdy jsem dodělávala připravovaný projekt, mě přemlouval, ať zůstanu. Bylo to už hodně otravné a já si konečně naplno uvědomila, jak bude báječné, že se toho podivného chlapa zbavím.

V pátek jsem si konečně sbalila své věci, s ulehčením zaklapla dveře a naivně si myslela, že uzavírám další trochu nepovedenou kapitolu svého života. Přede mnou byl víkend, nová zajímavá práce a nové možnosti – měla jsem velmi příjemný pocit, že vše nabírá ten správný směr.

V duchu už jsem plánovala letní dovolenou k moři, kterou jsem si doposud nemohla kvůli hypotéce dovolit. Víkend byl ale úplně jiný, než jsem čekala. V průběhu soboty mi přišlo snad padesát zpráv a během neděle ještě více, pochopitelně od Evžena!

Prosil mě, ať neodcházím, že u šéfa zařídí, aby mi po zkušebce výrazně přidal. Přesvědčoval mě, prosil, pak mi vyznal lásku, chvíli na to vše zmateně odvolal a omluvil se, prý jsem prostě jen „báječná ženská“, kterou by chtěl každý za kolegyni. Celý ten proud zpráv přestával dávat smysl, vše se začalo jevit poněkud vyšinutě. V jedné zprávě mi dokonce napsal, že poprvé od školních let plakal. Tak moc ho můj odchod zarmoutil.

To byla poslední kapka! Ale asi jsem ji potřebovala a Evženovi jsem na mé poměry dosti kurážně napsala, že mi je jeho intenzivní způsob komunikace nepříjemný a že si ho blokuji, což jsem ihned udělala. Dva týdny byl klid.

Poté mi na firemní telefon přišla od Evžena zpráva, a vše začalo nanovo. Bohužel i mou vinou… Evžen měl chytrou záminku ke konverzaci; chtěl se mi pochlubit narozením syna. Zřejmě tušil, že novopečeného otce jen tak neodpálkuji.

Tehdy jsem udělala chybu, vyměnili jsme si pár docela milých zpráv, po kterých jsem naivně odblokovala jeho soukromé číslo i kontakt. Během několika dní mě Evžen začal zprávami opět bombardovat. Netrvalo dlouho a celý scénář včetně blokace z mé strany se opakoval.

Evžen mi však nikdy nepsal ani v náznaku nijak hrubě, výhružně či agresivně, to bych pak asi vše řešila jinak. Nikdy jsem z něj neměla strach. Možná mi ho jistým způsobem bylo spíš líto. Asi proto jsem stejnou chybu zopakovala ještě jednou…

Jednoho dne mi do nové práce přišel pracovně se jevící e-mail – po jednom kliknutí bylo jasné, že nejde o práci. Psal mi Evžen a prosil mě o radu ohledně nemocného otce. Má maminka pracovala dlouhé roky jako zdravotní sestra na onkologii, bylo těžké mu říci ne. Psali jsme si týden.

Jenže když mi pak během soboty přišly opět desítky zpráv, vše jsem utnula a slíbila si, že tomu urputnému muži už nikdy neodpovím. Evžena mám nyní stále zablokovaného, ale z různých náznaků mám pocit, že nic neskončilo.

V práci mi na recepci kdosi nechal oblíbené makronky z cukrárny, která byla nedaleko bývalé práce. Raději jsem je nesnědla. Jednou jsme měli na vývěsce ve výtahu u nás v domě dopsáno: „Věrko, tak moc mi chybíš…“

Nedávno jsem našla ve schránce na dopisy zastrčenou drahou čokoládu, o níž jsem se letmo zmínila kamarádce na Facebooku. Nikdo mi nevyhrožuje, nezastrašuje mě, neposílá mi oplzlé fotky, ani mě nijak neuráží, přesto začínám být trochu paranoidní a občas se na ulici ohlédnu, zda za mnou neslídí Evžen.

Moc nevím, co s celou situací udělat, přijde mi hloupé s celým problémem chodit na policii, co bych jim řekla? Že jsem měla ve schránce čokoládu a bývalý kolega si se mnou chce neustále povídat?

Doporučujeme

Články odjinud