Věra se ocitla v situaci, kdy se skutečně bála o život svého manžela, s nímž vychovává dvě děti. Krizi se však snaží překonat a doufá, že jednou bude všechno zase jako dřív.
S Petrem máme dvě děti – dvojčata, žijeme na vesnici a až donedávna nám bylo celkem fajn. Asi před třemi měsíci jsem si ale všimla, že chodí z práce domů nezvykle brzo a v „náladě“. Tvrdil mi, že ve firmě nemají moc práce, šéf je pouští dřív, a tak si s kolegy občas zajdou na dvě piva.
Svého muže znám dobře a vím, že ze dvou piv by v takové náladě nebyl. Ale nechala jsem to být a víc se nestarala. Jenže během dalšího měsíce se jeho stav zhoršil. Byl nemluvný, unavený, podrážděný na mě i na děti. Nechápala jsem, co se děje.
Laura Poláková
8. října 2019
Pořád se vymlouval na práci, že se bojí, aby ho nevyhodili, aby nás měl z čeho uživit. Snažila jsem se ho uklidnit a potěšit zprávou, že jsem si i já našla práci z domova, takže nějaká ta koruna do rozpočtu přibude.
Když jsem jednou dávala prádlo do pračky, našla jsem v Petrových kalhotách krabičku prášků a balíček se sušenou trávou. Nepochopila jsem hned, že jde o marihuanu a že Neurol je prášek na uklidnění. Šla jsem za Petrem a zeptala se, proč jí prášky a jestli ta tráva je jeho.
Laura Poláková
6. října 2019
Zpražil mě odpovědí, že do toho mi nic není, že trávu dnes kouří každý druhý a prášek si občas bere, aby mohl usnout. Jsem prý moc hysterická, moc všechno řeším a radši ať se starám o domácnost. Urazila jsem se.
Dva dny jsme měli tichou domácnost, bylo to o víkendu. Během té doby byl Petr téměř pořád pryč – v sobotu přišel až před půlnocí, v neděli v jedenáct večer a v totálně zbědovaném stavu. Nevěděla jsem, jestli je opilý, zkouřený nebo zfetovaný prášky. Rozbrečela jsem se...
Laura Poláková
3. října 2019
Petr si sedl na gauč a tupě zíral před sebe. Asi po deseti minutách ticha mi řekl: „Věro, už nevím, jak dál. Myslím, že jsem závislý na prášcích a alkoholu. Ta tráva nic neznamená, ale v podstatě ji taky potřebuju. Prášky jsem začal brát, protože jsem se cítil pod tlakem, nebyl jsem si jistý, jestli nezůstanu bez práce, prostě jsem potřeboval ulevit. Jenže se cítím čím dál hůř. K doktorovi nejdu, ten by to rozkecal, ale chci s tím něco udělat. Pomůžeš mi?“
A začal plakat. To bylo poprvé, co jsem ho kdy viděla v takovém stavu! Moc mě mrzelo, že se mi hned nesvěřil, že ke mně neměl důvěru a také že jsem nepoznala, jak moc ho ta práce trápí. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že se mi svěřil, a toužila mu pomoct, než ho to svinstvo úplně zahubí.
Laura Poláková
1. října 2019
Teď jezdí manžel do Prahy k jednomu renomovanému lékaři, který se ho snaží závislosti zbavit. Není to jednoduché období a nejvíc trpí naše děti, které Petr dost zanedbává. Snažím se jim vysvětlovat, že tatínek je jenom nemocný, ale že se brzo uzdraví a všechno bude jako dřív. Pevně doufám, že se nemýlím.