Matky ovlivňují celý náš život. Někdy bohužel tak intenzivně, že třeba kvůli nim přijdeme o životního partnera. Některé mají potřebu řídit náš život, i když nám už dávno není patnáct, ani třicet, ale rovných padesát. Své o tom ví paní Věra, která ze své energetické osmdesátileté matky šílí...
Myslím si, že vše by se v mém životě odvíjelo jinak, kdyby náš táta ještě žil. Odešel brzy, když mi bylo dvanáct. Přicházející puberta a ztráta tatínka se mnou hodně zamávala. Ale nejen se mnou. Máma se s tím vlastně nevyrovnala nikdy. Všem dala jasně najevo, že jiného chlapa do svého života nikdy nepustí. A opravdu to dodržela. Místo toho se zaměřila na život můj.
Když mi bylo pětadvacet, dostala jsem možnost koupit výhodně malý byteček. Byl v domě, kde jsme bydleli. Tenkrát mi to přišlo jako skvělý nápad. Pouto s mámou bylo dost silné a já byla klidnější, že jsme si nablízku. Hlavně proto, že byla pořád sama, trápily ji zdravotní problémy a já bych ji stejně často navštěvovala. Jenže i když jsem mohla kdykoli utéct zpět do svého bytečku, jako by i tam byla se mnou. Pořád mi do něčeho mluvila a radila. Jak si mám zařídit obývák, co bych měla na sobě nosit a jaké si vybírat partnery. Většinou jsem ji pro klid vše odkývala a pak si stejně udělal své.
Snad stokrát jsem si říkala, že už to nedám, že se odstěhuju, abych měla více soukromí a možnosti svobodně dýchat. Jenže ona mě stejně nenechala a psychicky mě vydírala. Kolikrát jsme se pohádaly a já ji prosila, ať mě nechá žít. Ale čím byla déle sama a byla starší, tím to bylo horší.
Všechny partnery, které jsem si přivedla domů, jsem jí musela představit a pak si vyslechnout její názory. Ten pravý přišel až v mých pětatřiceti, kdy už jsem se pomalu smiřovala, že budu bezdětná. Máma byla z Mirka nejdřív nadšená. To víte, uznávaný doktor... A tak mi ho schválila i jako ženicha. I on si ji oblíbil a kolikrát jsem měla dokonce vztek, že je u mámy víc, jak doma. Vyvářela a pekla totiž jako divá...
A to já nezvládala. Prostě jsem byla pracovně vytížená a měla jiné priority než teplé večeře a jiné domácí práce. A moje máma rýpala, co jsem to za nemožnou manželku. Prý musím dělat to a to a to... jinak mě brzy opustí!
Bohužel měla pravdu. Mirek mě opravdu opustil. Tedy nás obě s dcerou Lenkou. Nebylo to ale kvůli večeřím nebo neuklizenému bytu, ale kvůli mé urputné matce. Mirek postupem času nesnesl její obrovský tlak a já se mu ani nedivím. Myslím, že byl trpělivý ažaž. Raději se sám odstěhoval na druhou stranu města. Protože já to samozřejmě nedokázala...
Odloučení jsme bohužel ani jeden nezvládli. Mirek si nakonec našel jinou ženu, se kterou vychovává syna. A já? Žiju stále vedle své matky, která je i ve svých osmdesáti letech velmi aktivní. Hlavně psychicky. Nohy už jí tolik neslouží, takže většinu času stejně tráví doma a potřebuje moji pomoc. Ale hlava jí funguje náramně. Tak, že stále má potřebu řídit mi život, poroučet. A já se už bohužel nedokážu bránit. V létě jsem sice oslavila padesátku, ale v jejích očích jako kdybych byla stále pětiletá. Z jejího chování šílím a nejraději bych ji občas vpálila, že mi zkazila život. Ale nedokážu to. Prostě už je taková. Vím, že ji nepředělám. Pořád je to přeci moje máma... Doufám jen, že jednou nebudu stejná a nebudu se chovat stejně ke své dceři...
Věra, 50 let
Máte-li i vy nějaký zajímavý příběh, o který byste se chtěli s ostatními čtenářkami podělit, napište nám jej na fejkova@mf.cz a my jej rádi uveřejníme.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
