Je jí přes padesát a je vdova. Na prahu padesátky potkala lásku, život se zdál tak krásný a lehký, jenže vše ji nečekaně překazila nejbližší a nejmilovanější osoba na světě, dcera.
Bláznivě jsem se zamilovala
Jsem už 20 let vdova, dceři bylo čerstvě 7 let, když jsem ovdověla. Bylo to nesmírně těžké. Dcera tátu milovala a já také, i přestože jsem se na manželův odchod během jeho nemoci připravovala, byla manželova smrt neuvěřitelně bolestná. Na smrt se připravit nedá, možná se lze částečně připravit materiálně, což nám s dcerkou situaci alespoň trochu usnadnilo, ale to je vše. Dceři jsem domů „nového tatínka“ nikdy nepřivedla. Dokonce jsem celá léta nepotkala ani letmou lásku. Ta mi zaklepala na dveře až kolem padesátky.
Poznali jsme se na dovolené. Přítel je také vdovec, a podobně jako já vychovával i on svou dceru sám. Musím říct, že to tenkrát byla láska snad na první pohled, netušila jsem, že se ženy v mém věku ještě zamilovávají takovým bláznivým způsobem. Na začátku mého vztahu se mi vdala dcera a odstěhovala se k manželovi. Zdála se mi velmi šťastná. Nastalo snad nejhezčí období v mém životě. Bohužel netrvalo ani dva roky.
Jak se vyvíjel Věry příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Život mi změnil rozvod dcery
S přítelem jsme se dohodli, že spolu nebudeme bydlet. Není nám dvacet a jsme léta zvyklí bydlet bez partnera. Já navíc miluji svou zahrádku s víkendovou chatkou, kterou mám pár minut chůze od domu. Přítel u mě ale pravidelně trávil víkendy, obvykle přijížděl rovnou v pátek po práci, někdy i ve čtvrtek. Já k němu příliš nejezdila, jeho byt je maličký a nevlídný. Svůj dům totiž nechal dceři a nastěhoval se do garsonky po své matce ve staré zástavbě v nepříliš příjemné části města. Možná i proto se doslova zamiloval do mé zahrady. Zahrada u domu, na kterou byl léta zvyklý, mu chyběla. Na mé zahrádce udělal obrovský kus práce. Moc rádi jsme tam společně trávili čas – zvali přátele, grilovali, hrálo se na kytary, zpívalo… Život mi přišel najednou tak lehký, tak krásný!
Změna přišla jako blesk z čistého nebe, najednou za dveřmi stála uplakaná dcera s kufry a vnukem. Manžel ji prý už po několikáté napadl a ona už to nemůže skrývat a snášet. Pochopitelně jsem mé holčičce pomohla a nejen já, i přítel, který ji stěhoval zpět domů a pomáhal shánět právníka. Dcera se během čtvrt roku rozvedla a já začala pomalu zjišťovat, že soužití nebude nijak lehké. Důsledky byly neúprosné; přítel ke mně chodil míň a míň.
Pokračování 3 / 4
Ona kvete, já chřadnu
Dcery a vnuka mi bylo nesmírně líto, snažila jsem se, aby co nejrychleji zapomněli na strašné chvíle, které prožili. Vše jsem jim ulehčovala, rozmazlovala je, snažila jsem se, aby dcera měla dost času pro sebe, aby se dala dohromady. Když ke mně tenkrát večer přišla, byla uzlíček nervů, vůbec se nepodobala sebevědomé a samostatné holčině, kterou jsem vychovala. Myslím, že každé mámě by z takové situace pukalo srdce a snažila se udělat maximum, aby bylo dceři lépe. Vše ostatní by šlo prostě stranou.
Jenže zatímco moje holčička rozkvétá, můj vztah s přítelem usychá. Stále hlídám vnoučka, chodím na směny do práce, nakupuji, vařím, uklízím, s přítelem na sebe máme stále méně času. Nyní už u mě prakticky nespí, v přeplněném 2+kk to není možné. Scházíme se jen na zahradě. Jenže i tam s sebou mívám vnuka, kterému tam přítel v době, kdy se ke mně dcera přestěhovala, vybudoval místo několika záhonů úžasné pískoviště s dřevěným vláčkem a malé koupací jezírko. Vnuk to tam miluje a miluje i mne, strašně se ke mně upnul, což mi na jednu stranu pochopitelně lichotí, na druhou stranu mě to svazuje. Samozřejmě jsem také ráda, že je dcera opět po psychické stránce v pořádku, ale když to řeknu upřímně, cítím se nyní tak, jako by ze mne vysávala chuť do života – ona sílí, já chřadnu. Ještě před rokem jsem měla spoustu plánů a i můj intimní život byl nebývale bohatý, nyní se cítím na sedmdesát.
Pokračování 4 / 4
Situace bohužel nemá řešení
Pochopitelně jsem se snažila najít řešení, přítel mi nabízel, ať jdu bydlet k němu a dceři ať nechám byt, než si najde slušnou práci a nějaký podnájem. Já ale ze svého domova odcházet nechci. Dům, kde bydlím, stojí v historickém centru města, na krásném místě s kouzelnou atmosférou, V domě mám řadu přátel a zahrádku i práci mám, co by kamenem dohodil. Navíc se obávám, že by si dcera žádný podnájem stejně nehledala. Mnohokrát jsme o všem mluvily, vždy mi toho spoustu slíbí, ale pak se rozpláče, jak je nešťastná, jak by chtěla normální rodinu a partnera. Chápu ji, důvěrně tyto pocity znám, léta jsem se prala se samotou a touhou po rodině. Je mi dcery i vnoučka líto, touží po tátovi, ale toho vnuk nezajímá.
Je to patová situace, přeci nemohu vyhodit svou dceru i s dítětem na ulici. Na druhou stranu vím, že si pomalu podřezávám větev pod svým životem. Strašně bych si přála, aby dcera potkala vážnou známost, aby se zamilovala, byla šťastná a odstěhovala se. Samozřejmě bych si brala vnoučka, pomáhala jí, jak se dá, ale také bych měla svůj život, svůj životní prostor. Přítel moje chování respektuje, nechce zasahovat mezi mě a dceru, ale cítím, jak se vzdalujeme. Netuším, co dál, jak nalézt praktické a skutečně proveditelné řešení?