Paní Věra je důkazem, že nikdy není pozdě začít se učit něco nového. Ke studiu ji přiměla náhoda, svého rozhodnutí ale nelituje, naopak, nově nabyté vědomosti se snaží naplno využít.
V důchodu už jsem byla nějaký ten pátek, když jsem se stala svědkyní kolapsu postaršího člověka – mého vrstevníka – přímo na ulici. Muž jdoucí přede mnou se najednou sesunul k zemi. Měla jsem co dělat, abych nepadla přímo na něj, jak to bylo nečekané. Bylo mi jasné, že musím něco udělat, ale byla jsem tak bezradná.
Jasně že kolem chodili i ostatní lidé, ale ti spíš odvraceli zrak a maximálně nabízeli, že zavolají záchranku. Toho jsem sice ráda využila, ale sama jsem se musela přinutit k nějaké aktivitě, přece jen jsem netušila, jak moc je stav raněného vážný.
Martina Machová
10. května 2022
Naštěstí mě navigoval kolemjdoucí, který byl na telefonu s dispečinkem záchranky. Mechanicky jsem prováděla jednotlivé úkony a zároveň se proklínala, že o spoustě věcí nemám ani zdání.
Když přijeli záchranáři a převzali pacienta do péče, přihlížela jsem jejich práci a fascinovalo mě, jak jsou sehraní. Než ho naložili do sanitky, ještě mi stihli poděkovat, že jsem mu svým přístupem zachránila život. Dost jsem se červenala a opakovala, že díky patří spíš zdravotnici na telefonu. Já jen zareagovala tak, jak by měla prostě většina.
Laura Poláková
1. května 2022
Doma jsem nad celou tou situací přemýšlela. A děsilo mě, že vím tak málo o záchraně lidského života. Že vlastně netuším, jak správně postupovat, když člověk ztratí vědomí – řešit srdce, zjišťovat, jak dýchá? Co vlastně dřív?
Pustila jsem se do pátrání, kde bych mohla navštívit nějaké kurzy pomoci. Říkala jsem si, že je to vlastně dobrý způsob, jak se v důchodu zabavit a ještě k tomu být v takových situacích opravdu užitečná. Když jsem kurz našla a absolvovala, došlo mi, že bych chtěla vědět a znát víc.
Jiřina Sivcová
28. dubna 2022
Že bych si chtěla udělat nějaké zdravotnické minimum a k tomu třeba ještě pečovatelský kurz. A ano, bylo mi po šedesátce. Pustila jsem se do toho s vervou a dnes jsem na sebe pyšná. Chodím pomáhat do nemocnice jako sanitářka brigádnice nebo do domova pro seniory.
Zjistila jsem, že mě to naplňuje a dává to mému podzimu života nevýslovný smysl. Doporučuji každému stárnoucímu, aby si vyplnil ten zbývající čas nějakou obdobnou činností, péče o druhé může být jednou z cest. To vnitřní blaho, ten pocit se nedají popsat.