Dobrý večer, absolutní nesmysl, že si bude rozhodovat sám rodič, jestli dítě prarodičům půjčí či ne. Dítě má na své prarodiče právo, a tudíž i naopak. Je to jednoznačné, přesto se to nedodržuje. Ubližuje to oběma stranám. A proč jsem šťastná babička? Protože vím, že děti obohatím. Každý prarodič obohatí děti jinak, neboli předá něco, co ten druhý ne, a naopak. Proto se trávení času dětí s prarodiči přínosné a důležité. O vynucování nic nevím. To je výmluva snach, aby měly důvod děti nepůjčovat. Mám soudného syna, který mi třeba řekne, že ví, že jsem se na děti těšila a ony nedorazí kvůli nemoci. Už jen ten jeho přístup mě zahřeje u srdce. Dcera už má děti velké 11 a 15, takže tam už se s nimi domlouvám sama.
Za našeho mlada se děti dávaly babičkám skoro pořád,aby mladé manželky měly víc času pro sebe,neboť většinou první dítko bylo obvykle v 19 letech...Dnes je doba,že jsou prvorodičky o dost starší,už mají toho za sebou víc a taky je móda dělat vše okolo dětí úplně jinak,než dřív. Paní Věra si má najít jiné zájmy,neviset na něčem,co se jí nemusí splnit,z toho akorát onemocní nebo zblbne! Modlitby jsou málo. Kdyby tolik chtěla,může jet k synovi a tam u něj si dětí "užít", něco je tam ale mezi nimi nevyřčeného,tak babka sedí sama doma a celý den kouká na palandu.
@Rambíša: Co já se pamatuju, tak většina dětí chodila do jeslí a následně do školky, protože i babičky pracovaly. Málokterá si mohla dovolit být v domácnosti. A když měla žena ve dvaceti dceru, a tato její dcera by měla opět ve dvaceti dítě, tak ta sotva čtyřicetiletá babička měla ještě 15 let do důchodu. Tedy celkem málo času na hlídání vnoučat. Dokonce byly i celotýdenní školky, kam se dítě dalo v pondělí a vyzvedlo v pátek. Právě proto, že ženy pracovaly, zhusta ve směnovém provozu, kolikrát dělaly přesčasy... Moje babička mohla sice chvíli hlídat mě, protože jsem byla její daleko nejmladší a poslední vnouče, a když jsem se narodila, bylo jí 60 let a už byla důchodkyně. Ale moje o 20 let starší sestřenice babička nehlídala, ty se narodily v době, kdy ona taky musela pracovat. Stejně tak moje matka, té bylo 45 let, když se narodil můj syn = její vnuk. A stejně tak až já jednou možná půjdu do důchodu, bude mé vnučce 14 let, a fakt už tou dobou hlídání potřebovat nebude. Takže opravdu nevím, které matky "za našeho mlada" dávaly děti babičkám skoro pořád. :hm
@Rambíša: Asi jak kde a u koho, možná i v jaké době a jaké byly ty babičky. Já jsem se narodila po válce a maminka byla zcela emancipovaná žena, která považovala domácnost, natož péči o mimina za ohlupující a ponižující. Takže o mě se starala babička a když se vdala a pořídila si první byt, pak o bráchu a domácnost já. Nejenom, že jsem celé dětství trpěla tím, jak si s babičky udělala služku, ale taky to ve mně vyvolalo dojem, že o děti se postarat neumí. Možná jsem se mýlila, ale své děti bych ji nikdy nesvěřila a dodnes mě to mrzí. Myslím, že jsem ji tím ublížila. Nikdy jsem ji nic nevyčítala, ale představa mít své dětí v její péči byla pro mne nepředstavitelná. Ale maminka se chtěla chlubit, jak skvělou je babičkou, takže to nebylo pokojné a láskyplné období a po dlouhou dobu jsme se vůbec nestýkaly. Dodnes si své chování k ní vyčítám, ale ani dnes bych nemohla jednat jinak. Proto si myslím, že dcery 100% emancipovaných žen, své děti do jejich rukou nikdy nesvěřovaly, ať se staly maminkami třeva v sedumnácti.
@helza: RambisaTaky si vyčítám spoustu věcí. Když vidím dnešní mladé matky, učila bych se nejraději od nich spoustu věcí, které jsem zvorala. Už to nevrátím nikdy zpět.
Stává se ovšem i opačný problém, kdy dospělé děti do své chodu své rodiny zařadí i prarodiče, automaticky na ně přenesou své povinnosti a očekávají, že oni zcela samozřejmě zajistí funkčnost a chod jejich domácnosti podle jejich nároků a představ. Dospělí rodiče ale musí zajistit rodinu a děti bez pomocí rodičů.
I já to vidím tak, že se Věra do, dnes už bývalé, rodiny svého syna vměšuje příliš. Dospělé dítě má svůj život a je pouze na něm, jak jej žije a je pouze na něm, jak širokou rodinu preferuje a jak blízce se chce i v dospělosti stýkat se svými rodiči. Je skvělé, když rodičům pomůže v něčem, v čem už sami nestačí, je báječné, když se o ně postará, ale o tom, jak často, či zda vůbec, jim bude půjčovat své děti, tedy jejich vnoučata, to je opravdu je pouze na něm. Pokud dospělé dítě samo nepožádá rodiče o radu, či pomoc, nemá se rodič do jeho života míchat a když už mu pomoc nabídne sám, pokud ji dítě odmítne, musí to respektovat.
Těžko se mi hledají sympatie k Věře, je tam hodně věcí, nad kterými se přinejmenším podivuji. Napřed si vynucuje vnuka, i když je zjevné, že matce to není příjemné. Pak je všechny zasypává otázkami, pořád někomu volá, syna si předvolá "na kobereček", od snachy nutně potřebuje znát názor... a když jí řeknou "babi, neřeš", tak neposlechne a furt řeší. ]:-D Tu umanutost "mít vnoučata na noc" taky nechápu. Proč je tak strašně nutně Věra potřebuje mít doma přes noc? Co jim to přinese? Pochopila bych, kdyby šlo o nouzovku - rodiče onemocní, nebo potřebují někam odjet, dobře, vnoučata přespí u babičky, i když bych stejně preferovala, že ona přijede k nim a ohlídá je doma u nich, ne u sebe. A kde je dědeček? Že by žádný nebyl? Kde je druhý syn se svou rodinou - radši se drží od babičky dál? Věra nemá nic jiného na práci, než vydyndávat si vnoučata na hlídání? Žádné koníčky, kamarádky, nic? No a pro mě osobně by bylo na překážku i to deklarované modlení se. Nechtělo by se mi svěřovat děti babičce, která jim případně může vykládat nějaká náboženská tmářství. Dětem se nemá blbnout hlava, až budou dospělé, mohou se samy rozhodnout, ale aby je babička nutila se před spaním modlit, to by teda byl pro mě osobně velice úderný důvod jí je "nepůjčit".
@Elynor: Elynor K tomu spaní asi tak, dcera mi je ke mně spát, když byli malí, a vždy je to v něčem obohatilo. Stavěli barák, a dávali mi je na hlídání. Čtení, pohádky, kreslení, společné činnosti, třeba příprava budu narocházky a hry venku, a mohla bych pokračovat... Trapné je tvrzení, že si někdo něco vynucuje. Vždyť ty děti k babičkám chodí rády. Důvody, proč to nejde, jsou jen výmluvy dnešních matek. Je prostě jinádoba. Přesto mi vnučka, když přijdu, udělá kafe, v 15 vaří a peče výborné dorty. Přitom studuje a sportuje.
@Aggie: Omluvte prosím mé chyby. Děkuji za pochopení ❤️
@Elynor: Ve všem s tebou souhlasím. Ale i když jsem si článek přečetla po druhé, nedočetla jsem se, že by Věra svá vnoučata jakkoliv vedla k víře, nebo je dokonce učila se modlit. Je to sice možné, ale je to spekulace.
@helza: Ano, to se takhle přímo v článku nepíše, ale taky jsem to napsala za sebe, že pro mě by to byl relevantní důvod, proč v takovém případě omezit babičce kontakt s vnoučaty - ne úplně zakázat, ale prostě by chodila jen na ty návštěvy. Nevím, jestli to může být důvod i v případě babičky Věry a snachy Zuzany z článku. Možná ne, třeba zrovna v tomhle je mezi nimi shoda, ačkoli jinak si zjevně moc neporozuměly.
@Elynor: Že by mezi němi byla shoda v tom, že by obě byly věřící, mě popravdě ani nenapadlo. Jenom mi přišlo nemyslitelné, že by babička Věra vnoučata z nevěřící rodiny nějak s vírou seznamovala. Ale máš pravdu. Pokud má každá jiný názor, je pravděpodobnější, že je babička k víře aktivně vedla. Mně to ale dochází pomalu a postupně, jak čtu, co píšeš.. Promiň. Možná jsem taky já špatná věřící, nevím. :-(
@helza: Ono taky není věřící jako věřící, osobně jsem to zažila. Moje babička z matčiny strany byla věřící. Moje matka tedy byla pokřtěná a v dětství chodila pravidelně každou neděli do kostela. Ovšem když se konalo procesí Božího těla, tak ona se neúčastnila, a záviděla svým spolužačkám ze školy, že ony chodí ve svátečních bílých šatech a rozhazují okvětní lístky pivoněk. Líbilo se jí to, a ptala se, proč ona ne. A babička pravila, že "my jsme evangelíci, tyhle průvody dělají katolíci, my ne". Hotovo dvacet. ]:-D No a moje babička z otcovy strany byla taky věřící, ale katolička. Takže mí rodiče oba sice pocházeli z rodin, kde víra byla dost podstatná, ale jaksi to nebyla ta stejná víra. Navíc můj otec i přes to - nebo možná proto - byl bezvěrec a nepřál si, aby se to doma rozebíralo, sice jsem byla ještě dítě, ale pamatuju si to dost zřetelně, jak důrazně vysvětloval své vlastní matce, že mi nemá vyprávět ty biblické příběhy, a to ani jako pohádky. Tudíž z toho neplyne žádné naučení, jen že je to složité, a dá se celkem očekávat, že může vzniknout problém.
@Elynor: Tak jsem si i vzpoměla, že i já jsem měla jeden konflikt kvůli své víře. Rzpoutal se mezi mnou a mým synem po telefonu a tím i skončil. Jeho holky tehdy měly 5 a 6 let, ta starší už chodila do školy, blížily se Vánoce a on zjistil, že nevěří na Ježíška, protože Ježíš byl přece ukřižovaný. A tak rozzuřený nelenil, vzal telefon a řádně mě sprdnul, co jsem to holkám, určitě okolo Velikonoc, navykládala. Já jsem v tomhle hrozně pomalá, nikdy nevím, jak se bránit, tak to na mně, byť asi už zapomenuto, zůstalo dodnes. Přitom to byla naprostá hloupost, kdyby totiž syn věděl o víře alespoň minimum, tak by věděl, že krom ukřižování jsou Velikonoce i o zmrtvýchvstání. :-)
@Elynor: Já to chápu, ale nevíme, jak to u nich chodilo. Já jsem věřící, ale když vím, že vnučky od syna vyrůstají v nevěřící rodině a nikdy bych si nedovolila jakýmkoliv způsobem je k víře vést, nebo se o čemkoliv, týkajícím se víry, před nimi zmiňovat.Já jsem spíš trochu spekulovala s myšlenkou, že paní Věra patří k ženám, které musí mít vždy všechno po svém, přesně tak, jak ona to chce a proto si její syn, jak už se stává, našel ženu stejného ražení. A v tu chvíli narazila kosa na kámen. To tam ale taky není psáno, jenom já tak vnímám jejich povahy. Samozřejmě, pokud Věra jakkoliv nenápadným způsobem vnoučata vede k víře, pak její snachu plně chápu. A pravděpodobné to skutečně je. Vlastně stejně, jako moje spekulace. Jednak ženy podobného raražení mívají sklon okolím manipulovat, někdy velice nepostřehnutelně, a druhak Věra ke způsobu života a k rodině svého syna neprojevila sebemenší respekt. Což předvedla dostatečně okatě.
@Elynor: Přesně tak. Děda se nekoná, starší syn před ní zdrhnul, a vnuk k ní nechce ne kvůli tomu že je puberťák, ale kvůli tomu, že je babča nesnesitelná. A ten druhý si po druhé postavil barák daleko od ní aby od ní měl pokoj.
Kdo ví, jak to s "milou" babičkou je. Starší vnuk k ní nechce, syn k ní skoro nechodí... Rozhodně výchova dětí je věc rodičů a ne babičky a měli by se domluvit a ne rozvádět, když mají ve výchově rozpory, to je jediné, v čem s ní souhlasím. Nevidím důvod, proč by u ní měl někdo přespávat, když má doma vlastní postel. Jen proto, že se modlí? :sok:
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.