Byl o pět let mladší, ale zamilovali jsme se do sebe okamžitě. Já tehdy hrozně potřebovala vedle sebe chlapa, který by chtěl mě a moje dvě děti, které byly úplně malinké. Vychovali jsme je spolu, měly fantastické dětství. A já rodinu, po které jsem toužila. Ale teď je to pryč. On říká, že chce ještě hledat lásku. Já si připadám stará, podvedená, odkopnutá, ale nechávám ho jít.
Když mě opustil můj muž, byly Natálce tři a Pepínovi rok a půl. Manžel odešel za naší společnou, tehdy svobodnou kamarádkou a nechal mě s dětmi samotnou v podstatě ze dne na den. Bylo to tak děsné období, že si z něj pamatuju jediné. Jak si dokola říkám: To přežiješ, to vydržíš, musíš, kvůli dětem, přestaň řvát, stejně tě nikdo neslyší...
Když se pak objevil Ivan, bylo to jako z telenovely. Já kašlala na to, že je mu o pět míň. A on se stal tátou pro oba moje brouky. Vypadali jsme, že k sobě patříme odjakživa, a Ivan chtěl, aby to tak nejen vypadalo, ale i bylo. Párkrát během našeho vztahu zatoužil po vlastním dítěti se mnou, ale i když jsme tomu nechávali volný průběh, prostě se to nestalo. Ivan to vždycky uzavřel s tím, že mu naši svišti vlastně ke štěstí stačí.
Naty i Pepíno mu samozřejmě říkají táto. Dodnes si pamatuju, když to Natálka poprvé vyslovila, Ivanovi vyhrkly slzy. A Pepíno si vlastně na jiného tátu než na Ivana nepamatuje. Oba vědí, kdo je jejich biologický otec, párkrát se s ním i setkali. Ale Ivan pro ně bude navždy jejich táta, se kterým chtějí být, jít si zaběhat, na kolo.
Jenže dneska jsou skoro dospělí, a i když je jim to strašně líto a s Ivanem se chtějí vídat dál, už to prostě není tak, že by nepochopili, že si chce Ivan jít za svým štěstím.
On jim slíbil, že mezi nimi se nic nemění. I když kdo ví, možná až Ivan začne nový život, bude všechno jinak… Rozhodně v tom nechci děti nijak koupat. Brečet před nima, dělat nátlak, aby Ivana šmírovaly a reportovaly mi, co dělá. Naty je na vysoké a Pepíno bude maturovat. Mají svých starostí dost.
Já si náš rozchod pokouším nějak vysvětlit. A pořád se ptám, co bylo tím hlavním důvodem? Jediné, co mě napadá, je samozřejmě věk. Před lety to problém nebyl, ale teď mně roky rozhodně neubývají. Občas jsem ze všeho utahaná a jediné, na co myslím, je pohoda doma, sklenička vína a hezký film. Ivan ale jako kdyby dobil baterky. Celý poslední rok pro nás byl trápení, chtěl vyrážet ven, bavit se, do kina, jezdit na výlety, chodit na koncerty s lidmi z práce. Někdy jsem se přidala, často šel Ivan sám. On je navíc ten typ, co i v jednačtyřiceti vypadá tak maximálně na pětatřicet a ženským se hrozně líbí. Ani vlastně nevím, jestli poslední kapkou byla nějaká hezká kolegyně, nebo prostě jen potřeboval změnu.
Čím dál tím víc ale začínám být přesvědčená, že ode mě Ivan odešel, protože jsme spolu neměli dítě. Dřív mu to nevadilo, ale ten poslední rok se choval jako ženské, kterým začaly tikat biologické hodiny. Několikrát jsme o tom dokonce mluvili a já mu říkala, že ještě ve čtyřiceti by mě na mimčo ukecal, ale teď už opravdu ne. Ani si nemyslím, že by to bylo správné. Když se to za celé ty roky nestalo přirozeně, nechtěla bych teď hrotit umělá oplodnění, inseminace. To jsem prostě nechtěla.
Když přišel s tím, že od nás odejde, samozřejmě že jsem brečela a ječela na něj, že je stejnej jako můj ex a podobné lahůdky. Prostě jsem vybuchla, hrozně mě to bolelo a nevím, jestli se ta rána zacelí. Jediný pocit, který teď mám, je, že Ivana chápu, ale zároveň jsem tak raněná. Pořád ho mám strašně ráda. Je to báječný chlap. Nevím, s kým budu stárnout, je mi mizerně. Pozoruju si každou vrásku a říkám si, že se vlastně Ivanovi nedivím. Na druhou stranu po ničem netoužím víc, než aby se vrátil a zůstal se mnou navěky. Jsem hrozná idealistka, ale možná je to jen protiváha té samoty bez něj. A té se opravdu děsím.
