1. Láska jako z pohádky
"S Pavlem jsem se seznámila na jednom mejdanu. Od chvíle, kdy nás představila naše společná kamarádka, mohli jsme na sobě oči nechat," začíná vzpomínat Veronika. Připadala jsem si jak v jednom nádherném snu. Tolik pozornosti a lásky se mi ještě od žádného chlapa nedostalo. Když mi pak po nějaké době nabídl společné bydlení, ani chvíli jsem neváhala…
Jenže tahle krásná „pohádka“ se nakonec změnila v horor. Pavel začínal být stále náročnější a naše schůzky vyžadoval častěji. Zanevřela jsem kvůli tomu dokonce na všechny koníčky a známé. Zrušila jsem i oblíbené dámské jízdy s kamarádkami. Pamatuju si jen, jak Pavel řekl: „Nepřeji si, aby ses s nima scházela. Jsou to jen závistivý mrchy, co ti chtějí zničit vztah.“
- Jak se vyvíjel Veroničin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Pravidelné kontroly
Byla jsem tak láskou zaslepená, že jsem bez odmlouvání poslechla. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že za tím jeho podivným chováním se schovává „příšera“ jménem chorobná žárlivost. Jenže Pavlovy nároky a zákazy se stupňovaly. Chodil mi pravidelně naproti před firmu. Odvedl si mě jak nějakého psa jen proto, abych náhodou nešla s někým jiným. Doma mě čekal podrobný výslech: kde a s kým jsem se v práci bavila. I přesto mi ale raději mobil pravidelně kontroloval. A nedejbože, abych se třeba na ulici jen jedním okem podívala na nějakého chlapa. Hned byl oheň na střeše.
Samozřejmě jsem se mu snažila všemožně vysvětlit, že miluji jen a jen jeho a že mě jiní chlapi nezajímají, ale nevěřil mi. Byl úplně posedlej. Jednou ho dokonce chytl amok a vyházel mi ze skříně všechny věci, které byly jen trochu vyzývavé. „Nepřeju si, aby tě někdo cizí očumoval,“ řval na mě. Nejvíc ze všeho ho ale štvalo, že se mnou nemůže chodit přímo do kanceláře a nemá mě tím pádem pod dohledem. Zato já se tam těšila čím dál víc. Bylo to totiž jediné místo, kde jsem normálně dýchala a necítila se jako vězeň. Ale bohužel jsem tam neměla nikoho, kdo mi moje trápení vyslyšel.
Pokračování 3 / 4
3. Záchvat
Až jednou, když Pavel odešel na nákup, rozhodla jsem se vše vyklopit do telefonu mámě. „Mami, ten hodný Pavel, kterého znáš je ve skutečnosti…,“ bohužel jsem to nestihla doříct. Uslyšela jsem klíče v zámku, a tak jsem rychle zavěsila. I když jsem se tvářela, jako že se nic neděje, Pavel hned poznal, že jsem celá rozechvělá. A tak začal další výslech. Samozřejmě jsem všechno zapírala. A toho úplně dostalo. Další z jeho záchvatů se ale už neobešel bez následků. Jeho žárlivý amok odneslo nejen několik kusů nádobí, ale i moje tvář. Když jsem pak ležela ubrečená se sáčkem ledu na obličeji, Pavel byl najednou jako vyměněný. Pořád se mi omlouval a sliboval, že už se tohle nikdy opakovat nebude. I tentokrát jsem mu bohužel uvěřila.
Bohužel podobných situací bylo ještě několik. Na těle mi přibývalo modřin a Pavel se po každém svém výlevu zas a zas omlouval a prosil o opuštění. „Hrozně moc tě miluju a nesnesu představu, že by tě měl nikdo jiný,“ říkal pořád dokola. Na jednu stranu se mi svým chováním příšerně zhnusil, na druhou mi ho bylo líto a nedokázala jsem ho opustit. Ani potom jak moc mi ublížil. Neměla jsem totiž dost sil ani odvahy. A tak se tenhle příšerný kolotoč hádek, výčitek a ran opakoval stále dokola.
Pokračování 4 / 4
4. Záchrana
Nakonec mě zachránila moje nejlepší kamarádka, ta kterou jsem tak zklamala. I když jsme se spolu několik měsíců nebavily, nedokázala přehlížet, jak se mnou Pavel zachází. A jelikož měla za otce psychologa, požádala ho o pomoc. Ten nakonec Pavlovi domluvil a doporučil mu psychoterapii. K mému překvapení pomocnou ruku opravdu přijal. Nejspíš si i on uvědomil, že je vlastně nemocný a sám to nezvládne… A já? Já jsem dnes už naštěstí docela v pohodě a jsem ráda, že jsem tu velkou lásku nakonec přežila. Jen bude asi ještě trvat nějakou dobu, než budu zas schopná nějakého vztahu, přiznává na závěr Veronika.
„Říká se, kdo žárlí, nemiluje. Ale nic se nesmí přehánět. Žárlivost v mezích je naprosto přirozená a v pořádku, protože, kdo nežárlí vůbec, tak zřejmě ani nemiluje, ale i žárlit se musí umět. Špatné je pokud bezdůvodně žárlíte stále, na každého, a svým žárlením partnera obtěžujete a omezujete. Žárlí obě pohlaví a velký rozdíl není a ni v tom, jak často. Liší se však v typech žárlivosti a vnějších projevech. Muži jsou zranitelnější ve své ješitnosti a někteří mají dokonce pocit, že se od nich žárlení očekává jako projev zájmu. Jsou také mnohem netrpělivější a více se u nich setkáváme s „majetnickou“ žárlivostí. V projevech bývají průhlednější. Na rozdíl od žen se totiž žárlivostí neužírají, aniž by ji na sobě dali znát.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!