VERONIKA (44): Mám dítě se svým nevlastním bratrem

13. 11. 2018
VERONIKA (44): Mám dítě se svým nevlastním bratrem
Životní příběh, který prožila Veronika, je až téměř k neuvěření. Přesto se z něj dokázala vzpamatovat a nelituje ničeho, co se stalo.

Moji rodiče mě adoptovali, když mi byly dva roky. Nic z předchozího života si nepamatuji, biologickou mámu ani otce. Všechny moje vzpomínky jsou spjaté až s novou rodinou. Měli mě rádi jako vlastní, obětovali mi všechno. Takže mě nikdy ani na chvíli nenapadlo pochybovat o svém původu.

Abych byla úplně upřímná, jednou mě červík pochybností přece jen trochu nahlodal. A to, když jsem jako dospívající dívka marně hledala nějakou fotku, na které bych byla zvěčněná jako úplné miminko. Ale historka o tom, jak jsme kdysi nešťastnou náhodou vyhořeli, ve mně všechny další všetečné otázky pohřbila. Zkrátka žila jsem si tenkrát šťastně, v sladké nevědomosti. A moje štěstí se brzy ještě znásobilo.

Odešla jsem z naší vesnice studovat střední školu do velkého města. Další čtyři roky jsem strávila na internátu. Bylo to skvělé období! Poznala jsem spoustu báječných holek a užívala si všechny výhody a přednosti, které život ve větším městě nabízí.

Našla jsem si tady i svou první brigádu. Byla jsem nadšená z toho, že si dokážu sama vydělat peníze. Za první výplatu jsem – jak se sluší a patří – koupila dárky rodičům. Mámě toaletní vodu a pro tátu jsem ve výloze jednoho železářství vybrala sadu nových šroubováků.

A tam jsem poznala Zdenka. Stál u regálu, něco přerovnával, a když mě viděl vejít, šel mě obsloužit... Cítila jsem, že je mi blízký, něco mě k němu táhlo. Když jsem odcházela, zastavil mě a zeptal se, jestli bychom se mohli ještě někdy vidět. Vyměnili jsme si telefonní čísla a dohodli se, že spolu zajdeme třeba do kina.

Po tom prvním kině následovalo další, pak večeře, společné výlety… a za chvíli jsme spolu trávili každou volnou chvilku. Před maturitou jsem Zdenka představila rodičům. Byli z něj nadšení a já byla šťastná, protože nic nebránilo tomu, abychom se vzali.

Trápilo mě ale, že mě Zdenek ještě nepředstavil svým rodičům. Moc o nich nemluvil, kdykoli jsem se na ně zeptala, odvedl řeč jinam. Až když jsme měli před svatbou, musel s pravdou ven. Otce prý nikdy nepoznal a za matku se stydí, protože je to nenapravitelná alkoholička. Nikdy se o něj nijak zvlášť nestarala, život strávila na střídačku v léčebně a v alkoholickém opojení. Zdenka vychovávala teta, která ale v jeho sedmnácti letech zemřela. A tak jsem se nijak zvlášť nedivila, že matku na naši svatbu nepozval.

Za půl roku po ní se nám narodil Venoušek. Tehdy jsem poznala svou tchyni. Dozvěděla se, že máme syna, a naléhala na Zdenka, že ho chce vidět. Přišla za námi do porodnice. Dodnes si pamatuji, jak si mě prohlížela, jako by ode mě nemohla odtrhnout oči. Bylo mi to strašně nepříjemné, ulevilo se mi, až když odešla. Ne nadlouho.

Brzy nato zavolala Zdenkovi, že s ním potřebuje mluvit. Z návštěvy přijel jako vyměněný. Reagoval podrážděně nebo vůbec nemluvil. Začal se mi dokonce vyhýbat. Čím dál tím víc času trávil v práci, zdálo se mi, že i o našeho syna ztrácí zájem. Žili jsme vedle sebe jako bratr se sestrou. Tehdy jsem ještě netušila, jak blízko jsem pravdě. Bylo mi jasné, že takhle to dlouho vydržet nemůžeme.

Tak jsem se rozhodla promluvit s jeho matkou. Třeba se dozvím něco víc. Na tu návštěvu ale nikdy nezapomenu. Seděli jsme v její garsonce, ona popíjela víno a přitom mě, stejně jako tenkrát v porodnici, provrtávala pohledem.

A začala vyprávět, jak se v patnácti zamilovala, v šestnácti otěhotněla a porodila dceru. Rodiče zařídili adopci. Od té doby to s ní šlo z kopce. Alkohol, útěky z domova, výchovný ústav a pak znovu nechtěné těhotenství. Narodil se jí Zdenek. „Jste sourozenci. Otce máte každý jiného, ale matku stejnou,“ řekla mi.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přece nemůžu mít dítě se svým bratrem?! Utíkala jsem ke svým rodičům a doufala, že se to celé nějak vysvětlí. Máma ale nakonec pod tíhou „historky“ přiznala, že jsem adoptovaná. Život se mi sesypal jako domeček z karet.

Dodnes nechápu, jak mě moje biologická matka poznala. Možná nějaké mateřské instinkty? Genetické testy vše potvrdily. Naučila jsem se s tím žít a můj muž také. Náš vztah ale takovou zátěž nevydržel.

Máme se sice pořád rádi, ovšem žít jako manželé už spolu nemůžeme. Jedno je ale jisté: Oba milujeme našeho syna a ze všech sil jsme se snažili o to, aby měl co nejkrásnější dětství. Jen díky němu můžu říct, že ničeho nelituju!

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Sobota je jako stvořená pro lenošení a výlety s celou rodinou. Možná si tak udobříte drahou polovičku, se kterou jste tak trochu na štíru. Pracovní týden skončil a vy můžete myslet na…

Nejčtenější články

Doporučujeme