Že peníze nejsou všechno, o tom se přesvědčila paní Veronika. Chtěla svému synovi dopřát perfektní dětství, aby nepocítil ztrátu otce, situace se ale obrátila proti ní. Jak nakonec vše dopadlo?
Když byl mému synovi Vítkovi pouhý rok, jeho otec podlehl rakovině. Zůstala jsem na něj sama a musela hodně pracovat. Chtěla jsem, aby měl vše, co mají ostatní děti. A tak byl Vítek vždy posledním dítětem ve školce, a když dorostl do školních let, nosil klíč na krku, protože já byla ještě v práci.
Vydělávala jsem peníze, které byly potřebné, a obratem je měnila v hračky, značkové mikiny a další dětská přání. Dřela jsem tehdy ve fabrice u pásu, kde byly výdělky nejvyšší z celého kraje, a domů jsem často došla jen silou vůle.
Laura Poláková
18. listopadu 2018
Když bylo Vítkovi třináct let, měla jsem v práci úraz a nějaký čas musela zůstat doma. Tehdy si poprvé můj syn vyslechl slova „musíme šetřit“. „Tak běž už dělat,“ zněla krutá slova puberťáka. Otřepala jsem se a našla si místo v kanceláři. Dál jsem všechny své výplaty měnila za lyžařské výcviky, plavecké kurzy, školní výlety a další…
V osmnácti letech mi oznámil, že odchází z domu a chce svoje peníze, tedy sirotčí důchod, který jsem mu ukládala. Spolu se synem zmizel z bytu počítač, barevná televize a všechno, co mělo cenu. Přišel až po roce. Zaklepal a v ruce nesl dvě igelitky.
Laura Poláková
15. listopadu 2018
Sdělil mi, že potřebuje bydlení a nemá peníze. „Jak to? Měl jsi úspory. A kde máš věci? Počítač, televizi a další cennosti?“ „Byly to snad moje věci,“ obořil se na mě. Nikdy jsem se nedozvěděla, kde všechny ty drahé věci, na které jsem já sama vydělala, skončily.
Syn ke mně přišel s několika hadříky. Poskytla jsem mu útočiště, protože tvrdil, že chodí do práce. Tou prací ale myslel dva dny v týdnu brigádu. Nevydělal si ani na rohlíky. „Musíš ho vyhodit,“ nabádaly mě kamarádky. Ale byl to můj syn!
Laura Poláková
11. listopadu 2018
Jenže pak začaly na moji adresu chodit pokuty a já jednoho dne zkolabovala v práci. Uvědomovala jsem si, že svou přehnanou péčí jsem ze syna udělala budižkničemu a flákače. „Dávám ti deset dní, abys můj byt opustil,“ sdělila jsem mu. A za deset dní, kdy se odmítal hnout, jsem zavolala policii. „To je naposledy, co mě vidíš!“ křičel a já se třásla po celém těle.
Sedm dlouhých let jsem o Vítkovi nevěděla. Až pak se objevil. Čistě oblečený, upravený a s diplomatickým kufříkem. „Přišel jsem ti poděkovat,“ řekl. Vyprávěl mi, jak nejdřív skončil u kamaráda. Ale i ten ho po čase vyhodil. Nikde ho, špinavého a zadluženého, nechtěli zaměstnat.
Laura Poláková
8. listopadu 2018
Až pak se vydal na úřady. Požádal o insolvenci. Dělal veřejně prospěšné práce, aby mohl bydlet na městské ubytovně a sdílet jednu místnost s pěti cizími lidmi. Až tehdy pochopil, že žil špatně.
„Pochopil jsem, že pokud se nechci znovu ocitnout na ulici a žít jako chudák, musím něco udělat. A rukama si nikdy nevydělám tolik, abych mohl žít dobře. Dodělal jsem si vysokou, mami. A pak jsem byl rok v Americe. Pracoval jsem tam. A našetřil si dost peněz. Dnes bydlím v podnájmu a chodím do práce.“ Zdálo se mi to jako pohádka. Nezdárný a zkažený syn se mi vrátil ze světa, polepšený, pracující a bez dluhů.
Laura Poláková
6. listopadu 2018
Dnes už jsem hrdou babičkou. Ale své vnuky nerozmazluji. Učím je, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí se o to především oni sami zasadit. A především je to učí jejich táta, polepšený Vítek.