Jaké nemoci vás vlastně v dětství trápily?
Měla jsem sníženou imunitu, pořád samé angíny a špatně jsem jedla. Já byla tak malá a drobounká, že se mnou zhasínal i výtah. Jednou si mě sousedka u nás v domě na Smíchově přivolala, a když mě uviděla za dveřmi, povídá mi: „Ty chcíplotino chcíplá, kdy už konečně chcípneš!?“ Tak takhle já v dětství vypadala.
Čím jste si od sousedky vysloužila takovou nenávist?
Neměla ráda hudbu a u nás v bytě byli tři hudebníci, kteří doma věčně hráli.
Nakolik člověka poznamená prostonané dětství?
Maminka mě nutila jíst a výsledkem toho bylo velké nechutenství. Pamatuji si, jak do mě občas něco nacpala a já to stejně vyblinkala. Poznamenalo mě to natolik, že svoje děti k jídlu nikdy nenutím a snažím se vařit tak, aby jim to chutnalo. Myslím, že žádné dítě dobrovolně hlady neumře, a když ho nutíte do jídla, způsobíte mu jedině žaludeční neurózu, kterou já v dětství určitě měla.
Váš tatínek před lety zavedl ozdravný program „Veselé pískání, zdravé dýchání“. Nakolik to aplikoval ve své vlastní rodině?
„Veselé pískání, zdravé dýchání“ bylo pro cizí, doma bylo pískání za trest. My všichni pískali, ale již méně vesele, protože na nás byl přísný. Někdy je ale asi dobré ty dětské slzy vydržet, teď si čas od času někde zahraji a přináší mi to velkou radost, zrovna zítra mám koncert v Památníku v Lidicích.
Nakolik nemoci pronásledují vaše vlastní děti?
Můj druhý manžel říkával, že když mám volno, auto už jede samo do Motola na pohotovost. Svůj život opravdu často trávím na různých dětských odděleních a lékařů si velmi vážím. Každý člověk má podle mě asi období, kdy je víc nemocný, na někoho to čeká ve školce, na jiného ve školním věku.
Když se s někým potřebujete poradit o zdravotních problémech, kdo je pro vás největší autoritou?
Mám bezvadnou obvodní paní doktorku, které je bohužel už přes sedmdesát a končí. S ní jsem vždycky všechno konzultovala a ona leckteré moje strachy rovnou vyloučila. Mít dobrého praktického lékaře je podle mého strašně důležité.
A kdo je ve vaší rodině šéfem přes zdraví?
Přece já, když jezdím na ty pohotovosti a mám na starost rodinnou lékárničku! Spíš se ale snažím věci řešit nepráškově. Na nedávné tiskovce o imunitě se paní doktorka Moravcová zmínila o tom, jak důležité je usilovat o vnitřní klid. A to se mi zdá snad úplně nejdůležitější.
Lékaři říkají, že imunita se dá hodně ovlivnit pohybem a výživou. Jak se jako matka šesti dětí na tyhle „léky“ díváte?
Dost mě štve, že v dnešních školách mají děti snad ještě méně pohybu než v době, kdy já byla malá. Můj syn, který je v 9. třídě, má jako povinný předmět vyšívání přesně v době, kdy chodil na tréninky amerického fotbalu! Tělocvik pořád leckdy učí družinářka s nadváhou, protože tělocvikář, kterému málo platili, ze školství prostě odešel. A se stravováním to není o nic lepší. Zrovna včera měly děti v naší školní jídelně polévku z rybího filé a vepřo-knedlo-zelo, já bych se z téhle kombinace asi poblinkala. Hodně se mluví o tom, jak by rodiče měli dbát na zdravou výživu, ale… Děti od 6 let se doma vyskytují jen ráno a večer, jinak jsou ve škole, v družině a kroužcích.
Takže na vás zbudou svačiny a večeře.
Každé ráno dělám krabičky se svačinami, ale vymyslet takové jídlo, které si děti mohou vzít ještě v pět odpoledne, není ani trochu snadné! A tak se snažím zdravou výživu dohánět večeřemi, a proto každý den vařím. Tak jako auto potřebuje kvalitní benzín, aby jelo, i tělo potřebuje kvalitní potraviny, aby fungovalo. Vím, že oběd ve školní jídelně děti dost často nesnědí, a svačiny najdu většinou někde rozpatlané ve cvičkách. Když jsem onehdy požádala paní učitelku, která učí našeho prvňáčka, jestli by nemohla dohlédnout na to, zda se dcera opravdu nasvačila, odpověděla mi, že na to nemá čas.
Uvaření zdravého jídla prý začíná už v obchodě. Co si o tom myslíte?
Ideální je chodit do obchodu, když je člověk najedený. Jakmile máte hlad, házíte do košíku všechno možné. Když jste najedená, zbytečnosti nenakupujete, neztloustnete a nepřiberete. Říká se, že tlustí lidé jsou šťastní, ale já spíš věřím tomu, že bývají častěji nemocní. Dneska ale mnozí v televizi sledují různé cooking show a mají pocit, že dobře se najíst je ten pravý smysl života.
Takže jak naučit děti zdravé výživě?
Nejlepší stravovací návyky mé děti učí literatura, všechny mají rády Karafiátovy „Broučky“. Dodnes musím dělat zelnou polévku, kterou jedí z dřevěných mističek dřevěnými lžičkami. A i ten můj 23letý, téměř doktor filozofie, říká: „Maminko, uvař nám broučkovou polévku.“ Kdyby se postavy ve filmech stravovaly lépe, možná by to i s tou zdravou výživou dětí vypadalo jinak.
Jednu dobu jste myslím také zápolila s nadváhou.
Nejvíc tlustá jsem byla v pubertě, shodit nadváhu se mi povedlo až po prvním porodu, ale nebylo to ani chemií, ani metabolismem. Prostě jsem neměla čas jíst. Sklony k obezitě mám ovšem celý život, musím se strašně hlídat, abych nepřibrala, už kvůli profesní zodpovědnosti. Učím na pražské konzervatoři a jsem dost vyděšená z toho, kolik osmnáctiletých holek má nadváhu. Vidím, jak jsou samy se sebou nespokojené, a snažím se jim vysvětlit, že mají povinnost vůči divákům vypadat tak, aby se na ně dalo koukat.
Jak často bojujete se stresem?
Prakticky pořád, ale i děti bývají někdy ve stresu. Před časem jsme s naším, tehdy 13letým synem běhali po doktorech, a pořád se nikomu nedařilo přijít na to, co mu vlastně je. Nakonec se ukázalo, že těžce prožíval rozchod naší Agáty s hokejistou Jiřím Hudlerem, kterého miloval. Jenže to se podařilo zjistit až po ročním běhání na dětské psychiatrii v Motole. Někdy se nám zdá, že děti některé věci ani neposlouchají, ve skutečnosti se jim ale někam do hlavičky uloží.
Zvládnout šest dětí bývá asi někdy pěkná dřina?
Mám heslo, které svým dětem vštěpuji od dětství: „Maminka má ráda děti, i když zlobí.“ Když něco provedou, tak to na mě teď někdy vytáhnou. Přesto si myslím, že by rodiče neměli přehnaně reagovat na nějaké ty pády.
A co když si potřebujete od všeho pořádně odpočinout?
Největší odměna a zároveň odpočinek pro mě je, když cítím rezonanci u diváků. Tak jako třeba teď v Divadle Na Vinohradech při představení „Apartmá v hotelu Plaza“, od amerického autora Neila Simona. Tři manželské dvojice tu řeší různé problémy, ta naše manželovu nevěru. Při některých větách zaslechnu, jak to v publiku úplně zašumí, protože skoro v každé rodině něco takového na partnera prasklo. Když ukážete, že i takové věci se dají řešit s humorem, a víte, že se lidi dobře baví, pak je to i pro mě odpočinkové představení.
Věříte tomu, že humor má léčivou moc?
To je dokonce základní poučka pro přežití! Když je člověk schopný se usmát, znamená to, že už získal odstup od svého problému. Také já měla v životě mnoho období, kdy jsem se nesmála. Někdy to prostě chce čas, aby člověk ten odstup získal.
Vzpomenete si na takovou situaci?
Před čtyřmi lety mi umřel syn a letos poprvé jsem byla schopná na svátek zemřelých říct v divadle vtip: „Tak dneska má náš kluk svátek.“ A jeden kolega na to tehdy poznamenal: „Já ti tak závidím, že už jsi za tím.“
V jednom rozhovoru jste říkala, že život není to, co chceme, ale to, co vydržíme. Platí to pořád?
Určitě, já také musím všechno vydržet! Už se dokonce ani tolik nerozčiluji jako dřív.
Někdo si jde, když je naštvaný, třeba zaběhat. Co pomáhá vám?
Já si jdu zaběhat do lesa se psem nebo s vnukem.
ČTĚTE TAKÉ:
Vlaďka Erbová svádí souboj o post nejkrásnější nevěsty
ČTĚTE TAKÉ:
Těhulky Stanková a Issová rozšířily babyboom. Budou asi svobodnými matkami