Malá Eliška odmítá trávit prázdniny a víkendy u babičky a dědy, jenže její rodiče si už nemohou vzít dovolenou a nikdo jiný, kdo by Elišku hlídal, jednoduše není. Co teď? Mají respektovat Elišky přání?
Většina dětí je nadšená, když může prázdniny nebo i víkendy trávit u svých babiček a dědečků, a ruku na srdce, většině rodičů to dost uleví od starostí. U nás je ale situace jiná, protože naše dcera své prarodiče odmítá.
Strávila u prarodičů jeden týden na začátku června, kdy jsem byla na pracovní cestě a manžel nemocný. Po návratu nám Eliška řekla: „Maminečko moje, já už u babičky a dědy nikdy, nikdy, nikdy spát nechci, oni jsou hrozně zlí.“
Laura Poláková
5. ledna 2021
Podobně jako to dělá většina dospělých, jsem i já dceřiny hororové historky bagatelizovala a zlehčovala. Eliška mi s očima navrch hlavy vyprávěla, jak ji děda strašil, a když zlobila, chodil s ní prý do sklepa za bubákem a jednou ji tam i nechal chvíli zavřenou.
Taky prý musela jíst tlusté maso a každé jídlo dojíst. Za odměnu pak dostávala po obědě dortík. Jenže zákusky Eliška nejí, a tak jí i sladká tečka po obědě či večeři zhořkla na jazyku – dort musela zkrátka sníst. „To snad není možné, ona nejí dort! Koukej to sníst, přeci ho nedám slepicím!“ říkala jí údajně babička.
Laura Poláková
29. prosince 2020
Po obědě musela chodit dcera spát (Eliška ale už rok po obědě nespí, a to ani ve školce), babi jí prý vždy zavřela do ložnice a ona se tam moc bála strašidelného obrazu. Když to říkala dědovi, smál se jí, že je strašpytel jako její máma (ten obraz jsem jako dítě také nenáviděla).
Ještě víc se Eliška bála usínání večer, když byla tma. Ale vůbec nejhorší bylo, když ji děda nutil koukat, jak zabíjí a vyvrhuje králíky. Taky jsem to jako malá neměla ráda, ale vyrostla jsem na vesnici a byla to tak nějak součást života. Jenže Eliška je holčička z města.
Laura Poláková
27. prosince 2020
Popravdě – když vše Eliška vyprávěla, viděla jsem své dětství. Jenže tehdy jsem měla okolo sourozence, kamarády, naši měli méně času – neprožívala jsem to tak intenzívně jako moje dcerka.
Jelikož své rodiče znám, kladla jsem jim mnohokrát na srdce, aby některé věci prostě nedělali. „Ty naděláš cirátů, vychovali jsme tři děti, tak si snad poradíme s jednou malou slečinkou!“ říkala mi pak vždycky máma. Tajně jsem také doufala, že chování rodičů a prarodičů bývá jiné, čas obrousí hrany a babičky a dědečkové svá vnoučata spíš rozmazlují a užívají si je, než cepují a vychovávají.
Jenže jsem se asi hodně spletla – „starého psa novým kouskům nenaučíš“ – jak říkává můj táta. A tak prarodiče vložili svou výchovnou energii, která se dříve rozprostřela mezi tři děti, do jedné vnučky. S rodiči jsem o všem mluvila, vůbec nechápali, kde je problém.
Věra Zikmundová
15. prosince 2020
Nyní se snažím dát dohromady všechna pro a proti. Eliška by u nich byla v přírodě, stále venku, se zvířaty, které miluje, ve skutečnosti jí nikdo nějak hrubě neubližuje, prarodiče ji mají rádi, jen prostě nějak po svém.
S manželem bychom si velmi oddechli, protože skutečně nevíme, kam dcerku občas dát. Doba není jednoduchá a nemůžeme riskovat, že přijdeme o práci. Jenže Eliška o prázdninách u babičky a dědy nechce ani slyšet, když o tom začnu opatrně mluvit, tak strašně pláče, až se mi svírá srdce. Vůbec nevím, co mám dělat…