„První jiskra přeskočila před rokem na informační schůzce rodičů budoucích studentů osmiletého gymnázia, kam se má dcera minulý rok dostala,“ vzpomíná Vilma.
Už 11 let jsem rozvedená. Otec Adélky od nás odešel rok po jejím narození na druhý konec světa. Na to, že má krásnou a šikovnou dceru, úplně zapomněl. První roky po rozvodu byly velmi těžké, ale zvládly jsme to, a musím říct, že jsem na sebe i dceru opravdu pyšná. Paradoxně množná i proto nemám partnera. Porozvodové roky, kdy jsem neměla ani peníze ani hlídání, mě přetavily v samostatnou a soběstačnou ženu – a takových životních partnerek se mnoho dnešních mužů bojí. Před rokem se ale objevil někdo, pro koho pravděpodobně nepředstavuji jen snadno dostupné povyražení, ale potenciální partnerku, se kterou to myslí opravdu vážně. Vše má jeden háček, je to třídní profesor mé dcery.
Stále po mně během schůzky rodičů budoucích gymnazistů pokukoval
První jiskra přeskočila už před rokem na informační schůzce rodičů budoucích studentů osmiletého gymnázia, kam byla má dcera minulý rok přijata. Tehdy jsem myslela, že mu snad někoho připomínám, nebo si mě s někým spletl. Stále po mně během schůzky rodičů budoucích gymnazistů pokukoval a na závěr schůzky mi při loučení tiskl ruku o poznání déle, než bylo vhodné.
„Zase další lovec – ach jo. No, hlavně abych to dceři nějak nezavařila,“ pomyslela jsem si, a vlastně si to myslím stále. A právě tato obava je pro mě brzdou, abych nedala věcem volný průchod. Dcera bude mít stejného třídního ještě skoro tři roky (nyní začala sekundu) a i poté se s ním bude v rámci výuky s velkou pravděpodobností setkávat ještě několik let. Neumím si představit, jak by pro ni bylo nepříjemné, kdyby se můj potenciální vztah s jejím třídním nějak nevyvedl. A jak by dcera vzala třeba to, že by u nás její třídní přespal nebo dokonce žil?
Mluvili jsme spolu přes hodinu a půl (a rozhodně nejen o dceři)
„Pan profesor“ je už několik let rozvedený a má dospělé děti – to jsem se dozvěděla hned na první konzultační hodině, kterou jsem s třídním profesorem měla. Byla jsem posledním rodičem, který dorazil. Třídní dcery mi uvařil kávu a byl neuvěřitelně milý a vtipný. (Ostatně přesně tak ho od prvního dne nadšeně líčila má dcera.) Mluvili jsme spolu přes hodinu a půl (a rozhodně nejen o dceři).
Ze školy jsme se pak plížili jako zloději, neboť si nebylo radno zahrávat s přísnou školnicí. Dlouho jsem se tak nepobavila. Na další konzultaci jsem přišla, již naprosto promyšleně opět na poslední chvíli. A musím přiznat, že mi tentokrát bušilo srdce jako puberťačce.„Víte co, neproberme tu vaší šikovnou slečnu na večeři?“ zeptal se mě takřka mezi dveřmi. „Já už jedla,“ vyhrkla jsem. A okamžitě jsem unáhlené a stroze jasné odpovědi litovala.
Byla jsem rozhodnutá, že další pozvání přijmu
Samozřejmě jsme si vyměnili i několik zdvořilostních emailů, kdy on obvykle navázal na nějaké mé dotazy ohledně hromadných emailů, které nám rodičům pravidelně posílal. Pak přišla další konzultace a já se rozhodla, že pokud mě opět pozve na večeři, tak neodmítnu. Dokonce jsem nechala dceru přenocovat u kamarádky, co kdyby…
Bohužel, po mém minulém odmítnutí se mne neodvážil pozvat. Chápala jsem to, ale byla jsem hodně zklamaná. Ale i tak se choval velmi pozorně, dvorně a galantně. „Tak jsem to zazdila, asi to tak mělo dopadnout! Stejně je to tenký led a mohla bych dceři hodně uškodit,“ pomyslela jsem si a bylo mi smutno. Druhý den mi ale poslal email, že se neodvážil mě podruhé zvát na večeři, ale lituje toho, a tak prý to ještě jednou zkouší. Navíc dodal, abych se v žádném případě neobávala, že by mé odmítnutí znamenalo něco pro mou dceru – což bylo samozřejmě příjemné číst. Nicméně ještě než jsem se k této větě při čtení dostala, byla jsem rozhodnutá, že pozvání přijmu. „Pan profesor“ mě přitahuje stále víc, a nejen proto, jak se chová ke mně, ale i proto, jak se chová už víc než rok ke své třídě. K dětem.
Srdce mi říká ANO! Rozum spíše NE
Večeře se povedla; jídlo bylo skvělé a vzájemné jiskření doslova hmatatelné. Musela jsem uznat, že mi dlouho nebylo s nikým tak příjemně. Jenže byl konec školního roku a on odjížděl na dva měsíce kamsi do divočiny do Kanady. Vzhledem k omezeným komunikačním možnostem jsme si po jeho odjezdu vyměnili jen několik zpráv a já začala opět pochybovat, zda podléhám kouzlu toho pravého. Zda by náš případný vztah neohrozil mou dceru, nebo jí značně neznepříjemnil školní docházku. A tak jsem mu přesně 1. září vše napsala.
Odepsal: „Ty víš, co k tobě cítím. Víš, že mě neskutečně přitahuješ. Víš, že moc stojím o to, abych tě mohl víc poznávat a trávit s tebou víc času. Víš, že se náš vztah nijak nedotkne tvé dcery. A víš, že jsi to ty, kdo se musí rozhodnout. Počkám, stojíš mi za to.“ Jenže ono není tak úplně pravda, že se náš vztah nedotkne mé dcery, ať už by dopadl jakkoliv. Srdce mi říká ANO! Rozum spíše NE.
(Vilma, 39 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!