Jste prostřední ze tří sester. Podle psychologů bývají prostřední děti perfekcionisté a puntičkáři. Jste?
Tak v tom případě jsem ráda, že za svůj perfekcionismus až tak nemůžu, ale že mi byl vlastně od přírody dán. Puntičkáře vám ale škrtnu, jsem rozený beran v Beranu, často u zdlouhavé práce nevydržím. A navíc nezapomínejme na další psychologickou charakteristiku druhorozených, která nás má za zlobivé děti a rebely.
Druhorození mají prý pocit, že o ně v dětství nikdo nestál, a ten pocit si v sobě nesou celý život. Proto je pro ně důležitá parta kamarádů…
Tak to opět zřejmě vyvrátím. O respekt a uznání rodičů jsme se předháněly všechny tři sestry se stejnou vervou. Ale já jsem si ho lehce a přirozeně vydobyla až péčí o nejmladší sestru. Narodila se po jedenácti letech mého života, hrací kočárek jsem vyměnila za skutečný, panenky za sestru Verunku. To také asi bylo nejsilnějším impulzem, proč jsem studovala střední pedagogickou školu. Party kamarádů ale vůbec nevyhledávám. Druhorození bývají přece uzavření a dost velkou hádankou. Nejdůležitější partou pro mne navždy bude jen ta malá dvojčlenná – maminka a tatínek.
Zní to pěkně, ale nemáte pocit, že jsou pro vás rodiče důležití až moc?
S holkama říkáme, že jsme vyrostly na konci světa. Naše osada byla malinká, ale rodiče nám z domova dokázali vytvořit svět nekonečný a krásný. Vážně už tam chybělo jen to kamenné divadlo, ve kterém jsem až do studií nikdy nebyla, ale když se našinec uměl dobře dívat, tak nejlepším divadlem bylo úplně všechno, co se kolem nás dělo. Naši rodiče byli jednak přátelé do nepohody, jednak nejlepšími kumpány pro lotrovské hry. Dětskou hravost neztratili dodnes. Když přemýšlím, jestli má moje práce nějaký smysl, uvěřím tomu až tehdy, kdy mě o tom ujistí rodiče. I když, než to vysloví, musím často přečkat plejádu připomínek, jak v těch svých hadrech zase vypadám a co ta koudel na hlavě, jsi hubená jako lunt a tak dále.
Říkáte, že jste rozený beran v Beranu. Takže věříte na znamení?
Jistě se najde pár styčných bodů v každém znamení, ale vše je přece až úzce individuální. Snažím se dávat si pozor na ty nepříliš lichotivé vlastnosti, zvláště když mám i ascendent beraní. Být ohněm v ohni dává předem tušit samospalitelnou energii. Ale také jsou Berani humánní a tvůrčí a tvořivost přijímám jako dar a považuji ji za svoji doživotní povinnost.
Chodíte s beraní hlavou proti zdi?
Občas je nutné přivodit si bouli. Ale tenhle luxus si nechávám především pro divadlo. Často se mi ta srážka vyplatila, jinak bych to nedělala, ale vím, že to bývá pro dobro věci. S postupem času však zjišťuji, že je moudřejší mít vedle sebe ještě jednoho dobrodince, jenž mi v té srážce fandí a zavčas i zamáčkne bouli. Na studiích jsem často slýchávala apel pedagogů, že bez pokory nedojdeme daleko. Tenkrát jsem halasně protestovala, že pokora je hlava příliš sklopená a já mám radši bradu vzhůru a rozhlížet se. Bezmála pětatřicet let jsem se rozhlížela tak voyersky, že jsem ani nepostřehla, že se ze mne stal člověk především pokorný.
To máte štěstí, jsou lidé, kteří zrají tak, že nakonec zestárnou do protivných babek a dědků…
Jsou i tací. Asi záhy osaměli. Nebo se věkem zákonitě znásobilo jen to, čím byli doposud. Někdy ale jen stačí usmát se na ně, třeba během jízdy v metru.
Máte vzor v rodičích? Zestárli pěkně?
V mých očích nestárnou vůbec. Stárnou jim jen klouby a kůstky zaslouženě jejich šestasedmdesátému roku a dost tvrdé práci. Jsou vedle sebe padesátým pátým rokem a pořád s duší šestnáctiletého dítěte. Jsou akční a tvůrčí, a pokud to jde, tak i z bolestí si dělají legraci. Pořád je budu vidět, jak se drží za ruce nebo jak plují v balonu nad jihočeskou krajinou a jsou šťastní.
Vaši spolu žijí v lásce celý život. Proč vy jste ten model nepřevzala?
Láska jako model? Milovat považuji za umění, jehož skutečným mistrem se nikdy nemůžeme stát. Já jsem z lásky vzešla, s láskou jsem byla vychována. V lásku „napořád“ jsem věřila už v prvním láskyplném vztahu. Napořád mi zůstala ale jen ona víra. Na trvalou lásku věřím i nadále a poněkolikáté. Třeba za to hodně mohou moje „velké oči“.
Může to být i otázka příležitostí? Pracujete v prostředí, kde jsou všichni atraktivní, možná je proto těžší být si dlouhodobě věrní…
Já ve vážném vztahu nikdy nevěrná nebývám. Neumím to. Moje první manželství, podotýkám s právníkem, bylo v jádru pevné až do chvíle, než se nám narodila dcera. Já jsem se totiž tak mocně upnula k mateřství a dítěti, že mému muži nezbylo nic jiného než se upnout jen na práci. Rozešli jsme se poklidně a šli každý svou cestou. Dodnes jsme blízcí přátelé a naše dcera nikdy nepostrádala oba rodiče.
Váš druhý muž byl herec. Rozuměli jste si víc, když jste byli oba z jedné branže?
Ze zkušenosti vím, že není nijak na škodu, když oba partneři pracují ve stejném oboru. Byli jsme si vzájemně ku pomoci a inspirací. Znám mnoho manželství, v nichž partneři jsou oba lékaři, vědci, kantoři a jejich společný svět je inspirován stále něčím novým. A my jsme navíc vedle sebe stáli zrovna v tom nejdůležitějším věku, i pro naše čtyři dospívající děti. A tudíž také v neustálém pohybu. Bylo to převážně pěkných deset let.
Proč bylo, proč to skončilo?
Protože to tak mělo být a bylo to tak správné. Nic se v mém životě neděje pro nic za nic. Já jsem v jádru bojovník a držák, ale všichni doma jsme se tenkrát ocitli ve fázi velké únavy, v zápasu se sílou, která byla mocnější. Krátce jsme zápasili s narůstajícím strachem a rodičovskou úzkostí. Oba jsme natolik velcí profesionálové, že jsme si nemohli dovolit přetáhnout si rodičovské starosti do své práce. Po rozumné úvaze došlo k rozchodu a ten byl paradoxně, přes veškerou bolest, tím nejrozumnějším řešením pro všechny.
Mluvíte o dětech. Vás potkala černá můra všech matek, dítě na drogách. Jak se to dá přežít?
Jak vidíte, tak dá. Je to ale tak citlivý výsek našeho života, že by bylo až neuctivé a povrchní se o něm teď jen tak letmo rozhovořit. Nebudu nikomu radit, každý máme jinou cestu, jinou zkušenost, jinak nastavené hodnoty, každý rodič má své vlastní výchovné předpoklady a každé dítě je především jedinečná individualita. Myslím si, že nás rodiče s dětmi na drogách spojuje jen trojka nejsilnějších emocí – strach, vina a bezmoc. Dnes, po celém tom boji, raději potichu, aby mne za slovo nechytil některý z psychologů, si troufám říci, že děti na drogách spojuje také trojka nejsilnějších emocí – strach, vina a bezmoc. Tak. A teď mi povězte, odkud začít.
Asi u té viny. Pořád bych přemýšlela, kde se stala chyba a že jsem ji musela udělat já. Jsem vedle?
Naopak. Pocit vlastní viny je první obžaloba a také první akcent, se kterým lékaři v Sananimu začnou s rodiči pracovat. Snad každý rodič se snaží ve výchově dělat jen to nejsprávnější, je tedy nutné pomalu odstraňovat nánosy vin a bychů, co jsme měli udělat jinak a lépe. Je nesmírně důležité soustředit se na své vlastní duševní síly, abyste byli vůbec schopni svému dítěti pomoci, ale především i sobě. Jinak se bezmocně řítíte na sedadle smrti a za volantem sedí vaše dítě, které neslyší a nevidí, i kdybyste mluvili jako kněz.
Nakonec jste musela udělat i to, co odborníci vždycky radí a co matkám trhá srdce. Zabouchnout před svým dítětem dveře.
To ano. Ale až po mnoha úmluvách a smlouvách, které bývaly dodrženy jen zčásti a krátce. Moje chyba. Často jsem vydechla předčasně, když jsem viděla, že drží chvíli půst. Dohoda se porušit zkrátka nesmí. Pokud ano, pak se dveře už neotevřou. Ano, byla to bolest nevyslovitelná, ale jediná možná pomoc. Moje dcera už s ulicí zkušenost měla velkou, a tak i léčba byla její zoufalé přání, jen na ni neměla dost odvahy. Přišlo to jako otočením vypínače. Za dva a půl roku v komunitě na sobě udělala tolik práce, že současně mohla dostudovat na výbornou, zároveň se inspirovala prací na bruntálském zámku k nové cestě a dnes studuje na fildě historii a dějiny umění. Moc si jí vážím.
Neprozradím nic tajného, když řeknu, že se závislostí máte také svou vlastní zkušenost. Pomohla vám ta zkušenost nějak?
Když jsem byla v jejím věku, stejně jako ona jsem takzvaně nemohla jinak. Sice v mém případě vítězil alkohol, ne drogy, ale těch několik let mé druhé puberty jsem vedla ve jménu beatnických hesel „jak co nejrychleji zešílet“. Na vše, co je mi nejdražší, píšu nihil a podobně. Po nocích jsem pak tiše zpytovala svědomí a provinile se přidržovala čistoty mých milovaných jakubovských strání a nějak jsem věřila, že tam uvnitř ještě „doupovská panenka“ přežívá. Přežila. Stejně jako v mé dcerce to nejlepší, co do svých třinácti let stačila do sebe uložit.
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. I vy si to po tom všem myslíte?
Černé díry si bez skuhrání ráda opatruju. Dokážu si je nejen pamatovat, ale dokonce si jich i vážit. Nepotřebuju zlézat hory úspěchů, stačí mi dostat se na pevnou zem.
Zažila jste dost nepříjemných období, navíc jako herečka jste asi dost senzitivní. Měla jste někdy deprese?
Nepříjemná období nevylučují, že nemůžete být nenapravitelnými optimisty! Nehledě na to, že nerada slýchávám běžné konverzační vzdechy, jakou má kdo depku. Asi ani netuší, co skutečná deprese je. Viděla jsem ji zblízka u dvou mých nejbližších a bez odborné péče lékařů by tady dnes asi nebyli. Kolem mě lehká deprese jednou prošla, rodičům, jejichž děti bojují s drogami, se antidepresiva nasazují často, a tak jsem na ně tenkrát také kývla. Ale problém mi přesídlil z hlavy do střeva, tak jsem je musela vysadit. Asi mne zatím nepotkalo nic tak nezdolného, abych si s tím neporadila vlastní vůlí a instinktem.
Hodně lidí s depresemi vám ale bude oponovat, že si člověk sám pomoct nedokáže.
Inu, mají právo oponovat, vždyť hovořím o sobě a o své zkušenosti. Mně doposud stačilo opřít se o nějakou vnitřní neústupnost a nesmiřitelnost, snad rezervy pudu sebezáchovy, snad vnitřní lásky, sám čert ví…
Když mluvíme o lásce, máte nového přítele. Zajímalo by mě, jestli vidíte nějaký rozdíl, když se člověk zamiluje v pětadvaceti a v padesáti.
Určitě vidím rozdíl mezi tím, lásku žít a o lásce mluvit. Zvlášť o své. Nerada bych ji dávala všanc. Vykřikovat svou lásku do světa jsem přestala v jednadvaceti. Zamilování je pokaždé podobné, to je zkrátka chemie, ale jako zamilovaný létající truhlík si raději tak připadám krátce, bojím se, aby tahle jalová fáze neoslabila tu následnou, prostě samotnou lásku. Někdy ji dlouho tajím i svému stejně zaláskovanému protějšku. Můj muž se mnou má nekonečnou trpělivost, neboť jsem se svými city k němu tajila tuze dlouho a zarputile. Oba už máme padesátku dávno za sebou, tak možná rozdíl od té předešlé vidíme v tom, že se také oba lehce shodneme na tom, co nechceme.
Co nechcete?
Kupříkladu právě teď bych nerada, abyste nám příliš nahlížela za dveře našeho soukromí. Tak ze slušnosti, nemám ráda chaos, zbytečný spěch a s nimi spojený zmatek. Jsem ten, co si rád hraje s harmonií. Ladím věci i lidi. Kombinuju ráda cokoli, i to, co k sobě zdánlivě vůbec nepasuje. S postupujícím věkem jsem i v jistémho řádu milovný člověk, pro mnohé je to jistě nesnesitelná představa, ale mám-li vedle sebe sobě podobného, jakým je právě můj muž, pak se mi v mnohém ulevilo. Kdybych svůj řád neměla, necítila bych se svobodná.
Dobře, o mužích se už bavit nebudeme. Jinak, umíte být sama?
Ano. Žily jsme s dcerou samy i pár let. Dokonce jsme si svou samotu hýčkaly, jako staří mládenci. Samota umí být tvůrčí, já jsem se zdokonalovala v řemeslných pracích, dcera v psaní povídek. Partnerství ale považuji za nejpřirozenější formu života. A my si navíc v rodině umíme občasnou samotu vzájemně darovat. Jsou-li dobré vztahy doma, pak dokážeme i lépe respektovat své vnější okolí, to je známá věc.
Někdo věří tomu, že najít si kolem čtyřicítky padesátky životního partnera je téměř utopie. Že je na to pozdě, protože žena už není tak atraktivní a muži o ni nestojí. Co si o tom myslíte?
Já takhle nikdy nepřemýšlela. Taky jsem si nikdy partnera nehledala, nějak si mě pokaždé našel sám. Často k nám ale přistoupí láska až tehdy, když ji přestaneme zoufale hledat. Moje osobní rada zní: Nebuď nervózní, ten pravej se tady kousek za rohem pro tebe ještě chvíli zdokonaluje! Já jsem se nad láskou z hlediska věku nikdy nezamýšlela. Vždyť i po sedmdesátce můžeme najít toho konečně pravého partnera. Byť by to byl pes.
Jste člověk, který hledí dopředu, nebo spíš ráda vzpomínáte?
Já se ráda otáčím do minulosti a dělám to často. Asi takhle, většinou se tak dělo v pravidelných menstruačních cyklech a tento rytmus udržuji dodnes, i když už hormony hrají úplně jinou melodii. Podvědomí mne každý měsíc přibrzdí, abych se otočila. Je to moje duševní hygiena. Posilování vědomí.
Když jsme u toho posilování, nejsem sama, kdo obdivuje vaše vyrýsované bicepsy. Máte je asi z lezení po skalách, ne?
Ale já už nelozím. Těžko rozklíčovat, zda mám zhoršující se artritidu způsobenou lezením, či už dávno nelezu po skalách kvůli artritidě. Občas si zaběhám, občas zaplavu, občas zacvičím s gumovým oválem, ráno ledová sprcha a pět tibeťanů, večer představení, když však dáme dohromady občas a občas, dojdeme k faktu, že jsem v pohybu neustále, a přičtu-li k tomu i skutečnost, že mileráda pracuji, toť veškeré tajemství mých paží.
Co kdybyste na závěr prozradila i tajemství šťastného stárnutí?
Přece život sám?! Dodnes jsem ještě nestihla prokouknout třeba fígl, jak mohl Pán Bůh vymalovat motýla nebo vymyslet oko a z poloviny žížaly zrodit žížalu úplně novou. Jsem v údivu od rána do večera den co den, a to tajemství, čím mne ještě překvapí nebo nachytá na švestkách, to je obrovské dobrodružství. Na padesátku jsem se těšila jako malé dítě. Jupí, konečně budu zase na startu! A že mne starší děti hodně strašily, že budu bolestně sebezpytovat! Nic. Nic děsuplného se nedostavilo. Jak by taky mohlo, když zpytuji každý měsíc už padesát tři let, že? Naopak, jako bych se vrátila zpátky na nulu, moje nejmilejší číslo. Tomu mě přiučilo divadlo, že s každou novou postavou a jejím příběhem začínám znovu a znovu a znovu od začátku.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
