Vladimír Čech se ukázal jako výjimečný žárlivec. Přesvědčit se o tom mohli diváci v Branickém divadle, kde se konala premiéra představení Prázdniny snů. V této inscenaci totiž Čech ztvárňuje postavu přehnaně žárlivého saniťáka. Jakémukoliv zpodobňování se svou rolí se však brání a na nevěru a podezírání má celkem vyhraněný názor.
„Kdo by tvrdil, že nikdy nežárlí, ten by lhal. Samozřejmě, že na svou ženu někdy žárlím, ale pouze úměrně okolnostem a proto, že ji mám rád,“ řekl herec. „Může to být i vítaným kořením vztahu, ale jen pokud není překročena únosná míra. Ve chvíli, kdy k tomu dojde, už jeden z těch dvou většinou cítí, že něco není v pořádku. A pak je nejlepší vztah rychle ukončit,“ dodal.
O tom, co je ještě ve vztahu únosné, má každý jinou představu. „Třeba když mi moje krásná žena řekne, že jde na setkání se spolužáky, trochu zneklidním,“ vysvětlil Čech. „Vycházím přitom hlavně z vlastních zkušeností, vím, co se na takových akcích může strhnout. Své manželce ale věřím a máme zdravý vztah, takže problém nevzniká. A co se týče její strany, já jsem už starý usedlý muž, který žije spořádaně a sází květiny na zahrádce. Žádné záminky k žárlení své paní nedávám,“ podotkl se smíchem. „V tomhle světě se podceňuje jedna úžasná věc. Že si také lidé mohou být věrní a mít se rádi,“ připomněl.
Inscenace Prázdniny snů je pro Vladimíra Čecha tak trochu citovou záležitostí. „V této inscenaci je pro mě hodně důležité, že na ní pracujeme s divadelní společností Háta. Je to výborná parta lidí, panují mezi námi skvělé vztahy, a myslím, že na konečné podobě hry je to vidět. Navíc jsem se tu také setkal se svými dvěma bývalými spolužáky z jednoho ročníku, Tondou Procházkou a Marcelem Vašinkou. Je to kouzelné, protože svazky spolužákovské jsou přeci ještě víc než svazky přátelské,“ uzavřel Čech spokojeně. (Plus)