Vladimíra se snažila svoji dceru vychovat co nejlépe, ta však byla nezvladatelná. Nakonec se vzdala i vlastního potomka a Vladimíra se ocitla v situaci, kdy musela začít své vnouče vychovávat. Jak s tím bojuje?
Moje dcera Klára byla vždycky jiná než poslušná, zodpovědná, veselá holčička. Už od útlého věku byla hodně paličatá, vzdorovitá, měla pocit, že si vše vydupe a neváhala kvůli tomu probrečet hodiny, válet se desítky minut po podlaze. Později třeba i odmítala jíst, když jí nesplním to, po čem touží.
Když začala navštěvovat základní školu, známky jí byly jedno, nechápala vůbec, proč by se měla snažit. Pak přišly ale ještě vážnější obtíže, spolužákům kradla drobné, aby měla na pamlsky, případně je dokázala uprosit, aby jí je koupili.
Martina Šebestová
5. června 2022
Dařilo se jí s kamarády manipulovat, takže kolem sebe měla partu spolužáků, kteří jí pro vlastní klid plnili vše, co jí na očích viděli. Sháněli jí cigarety, z domova nosili pivo, víno – které společně v osmé a deváté třídě popíjeli na dětském hřišti…
Když začaly diskotéky, vracela se nad ránem, někdy až druhý den večer, nedávala o sobě vědět. A pak náhle v sedmnácti otěhotněla. S klukem, který měl špatnou pověst, přičítalo se mu i to, že dodává drogy mladistvým. Byl jen o rok starší než naše Klára. Přemluvil ji k interrupci, aniž jsem o těhotenství vůbec věděla. Šla na ni a já se to dozvěděla až z dopisu z nemocnice, který mi ze zákona po provedeném zákroku poslali. A za půl roku byla Klára těhotná znovu.
Štěpánka Bínová
2. června 2022
To už jsem zjistila a s Klárou se dohodla, že jí pomůžu miminko vychovat. Jenže dcera utekla z porodnice hned druhý den a malého nechala v postýlce. Dozvěděla jsem se, že si ji otec dítěte odvezl. Mně nebrala telefony, nereagovala na SMS. Prostě se po ní slehla zem. Na celé tři měsíce. Já si mezitím musela vyběhat, abych s vnoučkem mohla být doma. Měla jsem v té době starostí nad hlavu a střídal se u mě vztek se strachem, co s dcerou je, jak to všechno s námi bude.
V práci se na moji mateřskou dovolenou netvářili vůbec s pochopením. Vlastně mi dali najevo, že už se nebudu mít kam vrátit. Ale v tu chvíli pro mě byl na prvním místě vnuk.
Laura Poláková
26. května 2022
Když u mě po čtvrt roce Klára nesměle zazvonila s tím, že se jde podívat na malého, zjihla jsem. Zdržela se ale jen půl hodiny a zase spěchala pryč. Mezi dveřmi mi řekla, že se odstěhovala do dvě stě kilometrů vzdáleného města a že by byla ráda, kdybych se stala pěstounkou malého Matyáška.
Srazilo mě to do kolen. Zvlášť když dodala, že si k malému nechce vytvořit žádnou citovou vazbu, že už ho vídat nechce. Dítě si prý takhle brzo nepřála a nedokáže se sžít s myšlenkou, že by se mu musela jakkoli věnovat. Je to už pět let, malý je předškolák a Klára se – jak řekla – neozvala, nikdy ho už neviděla. Já jsem oficiálně pěstounkou a jsem za to ráda, malý mi dělá život šťastnějším.
Laura Poláková
22. května 2022
Jenže teď se trápím. Byla mi diagnostikována rakovina v pokročilém stadiu s tím, že prognóza je velmi nejistá. Snažím se celé si to nepřipouštět, léčím se, dělám vše pro zdravý životní styl, ale asi se na mně stres s dcerou prostě podepsal.
Vnitřně mě užírají myšlenky, že tu nemusím za pár měsíců či let být a Matyáš půjde do dětského domova. Další blízké příbuzné nemá a ti vzdálenější mi už jasně řekli, že si ho do péče určitě nevezmou. Tak snad se stane zázrak a já tu pro něj alespoň do jeho patnácti budu.