Vlaďka žije s dětmi a manželem v jednom domě se svým otcem, který nedávno ovdověl. Tatínek je hodně společenský člověk, má kolem sebe rád lidi, po smrti své ženy se tak upnul na Vlaďku. Neustálý kontakt s tátou ale Vlaďku hodně omezuje. Nemá čas na svoji rodinu, domácnost a práci.
Když jsme s manželem čekali první dítě a rozhodovali jsme se, kde mu vytvoříme domov, nabízely se dvě varianty. První možnost byla zůstat s mými rodiči v rodinném domku s velkou zahradou, na venkově, blízko lesa. Ta druhá byla vzít si hypotéku a koupit městský byt.
Nebudu lhát, že pro nás byla příjemnější ta první varianta. Nulová hypotéka, krásné zázemí pro děti a vzájemná pomoc s rodiči. Společně jsme pěstovali vlastní zeleninu, dělili se o náklady na údržbu a provoz domu, pomáhali jsme si dle potřeby.
S rodiči jsme si vždy rozuměli a neměli jsme téměř žádné rozepře. Častokrát jsme si dávali společně na zahradě odpolední kávu, grilovali jsme a plánovali jsme společné změny na zahradě i domku. Maminka byla vždy hodně aktivní.
Jiřina Sivcová
7. listopadu 2021
Když si ale na zahradě zlomila nohu a strávila měsíc v nemocnici a další dva se sádrou doma na lůžku, ztratila svoji jiskru. Přestala pořádně chodit a do ničeho neměla chuť. V zimě pak dostala těžký zápal plic, kterému podlehla.
Táta zůstal sám, já jsem přišla o maminku a naše děti o babičku. Najednou bylo bez mámy všude tak prázdno. Všem nám začal chybět ten její smysl pro pořádek, organizování každé činnosti na domku i zahradě a její nevyžádané rady. To, co nás tenkrát trošku štvalo, nám najednou chybělo.
Martina Šebestová
2. listopadu 2021
Potřebuje kontakt
Taťka je chlap do nepohody. Jakmile překonal prvotní šok z odchodu maminky, začal naprosto samostatně fungovat. Hrdinně odmítnul moji pomoc a sám si vaří, uklízí a chodí na nákupy. Říkal, že se chce o sebe postarat sám, jinak se z toho zblázní.
Společně děláme jen velký úklid a já mu peru a žehlím prádlo. I když je ale táta tak samostatný, potřebuje naši každodenní péči. Je to ten typ člověka, který má rád lidi, kontakt s nimi a neumí trávit chvíle sám se sebou.
Vždy, když přijdeme z práce, hned za námi běží a vítá nás. Už se těší, až si spolu dáme kafe a popovídáme si. Ještě ani nemám vybalený nákup a už vařím kávu. Sedí u nás celé odpoledne a žádá si naši pozornost. Pokud přijdeme z práce později, vidím, jak je celý nesvůj.
Laura Poláková
28. října 2021
Nezvládám to
O víkendech je u nás také celkem často. Jakmile ho něco napadne, hned za námi utíká a jde nám to říct. Může to být klidně desetkrát za den. Někdy i více. Je mi to vůči němu líto, ale mám pocit, že nemáme žádné soukromí. Pořád čekám, kdy se otevřou dveře a objeví se v nich táta s nějakou důležitou informací.
Táta potřebuje kontakt, ale já nemám tolik času, abych s ním každý den seděla u kávy a dělala mu společnost. Chci se věnovat také svým dětem, jet s nimi na výlet a hrát si s nimi. Častokrát musím doma dodělávat resty z práce. Kvůli odpolední siestě s tátou je ale dělám dlouho do noci. Už mi dochází trpělivost a pochopení.
Jiřina Sivcová
12. října 2021
Mám výčitky z toho, že mi začíná být tak intenzivní kontakt s tátou na obtíž. Když mám jet někam na služební cestu nebo jedeme na dovolenou, není mi dobře z toho, že nechávám tátu samotného. Na druhou stranu se ale vždy těším, že si od něj odpočinu.
Připadám si jako špatná dcera. Mám pocit, že mu nedokáži vrátit to, co mi dal do života on. Že mu nejsem dobrou oporou. Chci mít ale také čas na svoji rodinu, manžela a své koníčky. Vnímám to jako bezvýchodnou situaci, kterou musím nějak vydržet. Tátovi nic říct nemohu. Nechci, aby se zase cítil stejně, jako když odešla máma. Aby měl pocit, že je na světě sám a nikdo mu nerozumí.