VLAĎKA (48): Naši rodinu zničil koronavirus, manžel má už rok depresi | Foto: iStock

Foto: iStock

VLAĎKA (48): Naši rodinu zničil koronavirus, manžel má už rok depresi

Vlaďka a její rodina patří k těm, koho pandemie koronaviru zásadně poznamenala. Manžel přišel o svoji práci, nyní se utápí v depresích a Vlaďka musí pracovat v supermarketu a pečovat o rodinu. Sama je z toho už vysílená.

Svého muže Pepu jsem si brala před dvaceti lety. Bylo mi osmadvacet a byla to veliká láska, také svatbu jsme měli jako z pohádky. I když jsme šetřili penězi, romantika nám to vynahradila. V krátkém čase se nám narodily dvě děti – starší Anička a mladší Jituška.

Byli jsme chudí, ale měli jsme se rádi. Bydleli jsme tehdy v paneláku v dvoupokojovém bytě, ale bylo nám spolu dobře, co jsme dětem nemohli dopřát v materiálních věcech, vynahradili jsme jim společně stráveným časem na výletech po Česku.

Když bylo starší dceři asi dvanáct, našel si muž novou práci. Začal pracovat jako manažer hotelu, který patřil do celé skupiny dalších podobných hotelů. Slíbili mu mnohem vyšší plat, ale znamenalo to, že bude muset dojíždět do jiného města.

Do té doby jsme byli často spolu a najednou jsme trávili čas každý zvlášť. Muž od rána do večera v práci a k tomu denně i dvě hodiny na cestě, děti začaly chodit ven s kamarády a užívaly si, že mohou poprvé v životě chodit i na různé kroužky. Já byla najednou sama.

Ze začátku nám změnu rodinného života kompenzovaly Pepovy vysoké výdělky, najednou jsme si mohli koupit, co jsme chtěli, všechno to drahé vybavení do domácnosti, na které dřív nezbývaly peníze. Já jsem dostala myčku, o které jsem vždycky snila, muž si koupil nějaký hodně dobrý počítač, dcery dostaly kola, mobily a mohly začít jezdit na tábory, hory a všechny ty školní akce, na které jsme dosud neměli.

Já jsem vlastně ze začátku byla ráda, že mám čas jenom pro sebe a můžu se věnovat věcem, které mne vždycky bavily. Začala jsem zase kreslit, chodit do divadla, ale časem mi začalo naše společné soužití chybět. Když jsem se pokusila uspořádat nějakou rodinnou akci, takovou, jakou jsme dřív měli rádi, nikomu se nechtělo a nakonec se z toho všichni vymluvili.

Muži se v práci dařilo, najednou přišlo povýšení a s ním ještě víc peněz. Ze začátku jsem si dělala srandu, že nevím, co s takovými penězi budeme dělat, ale Pepa mne rychle vyvedl z omylu. Nejdřív si koupil drahé auto a pak se mne ani nezeptal a koupil dům.

Dva roky jsme žili v novém, když loni na jaře přišel covid-19. Všechny hotely v Česku se zavřely, i síť, v níž pracoval můj muž. Chvíli to vypadalo, že si majitel zaměstnance podrží, ale ukázalo se, že ani před krizí si jeho hotely nevedly moc dobře a celá síť zkrachovala. Muž přišel o práci.

Uklidňovala jsem se, že máme naspořeno, z té obrovské výplaty přeci Pepa musel něco ušetřit. Ale byla jsem naivní – leasing na jeho nové auto, hypotéka na dům a další splátky naše úspory poměrně rychle sežraly. Navíc jsme neměli naspořeno ani tolik, kolik jsem myslela, a když jsem se Pepy ptala, co se s těmi penězi stalo, nedokázal mi odpovědět. Dodnes nevím, za co to všechno utratil.

Nejdřív si leasingová firma přijela pro auto, pak se ozvali z banky, že neplatíme splátky. Museli jsme se vystěhovat a náš dům banka prodala. Nějaké peníze jsme od nich dostali zpět, ale není to moc a evidentně z toho budeme muset nějakou dobu žít, protože Pepa se psychicky zhroutil, uzavřel se nejen do sebe, ale i v jednom pokoji třípokojového bytu, ve kterém nyní žijeme, a ven vůbec nevychází. S nikým nemluví, nechce chodit na terapii a už vůbec si nehledá nové zaměstnání.

Veškerá péče o rodinu zůstala na mne. Našla jsem však práci jen jako pokladní v supermarketu, plat není příliš vysoký a stačí nám jen na to nejnutnější. Vypadá to, že po letech jsme opět tam, kde jsme začínali, jen starší a zlomenější.

Doporučujeme

Články odjinud