Vlaďka se při výchově svých dětí natrápila dost a užila si s nimi své. I když je samozřejmě miluje, byla ráda, když se zase mohli s manželem začít věnovat svým koníčkům. Jenže teď má tři vnoučata a děti očekávají, že bude babičkou na plný úvazek.
Dobře, možná trochu sobecká jsem, když nechci hlídat vnoučata. Jenže s vlastními dětmi jsem si při výchově užila tolik, že chci prostě také mít chvíli svůj klid. Nechci si stěžovat, to vůbec ne. Ale je pravdou, že naše děti byly během dětství i dospívání velmi náročné. Nejstarší syn byl hyperaktivní, a tak jsem chvílemi opravdu nevěděla, kde mi hlava stojí. Přesto jsme se rozhodli, že chceme ještě dalšího potomka, akorát že na svět přišla dvojčata – obě holčičky. A bláznivý kolotoč jako by neměl konce. Manžel mi nebyl moc nápomocný, trávil hodně času v práci a na služebních cestách, takže jsem na děti byla věčně sama, což bylo opravdu vyčerpávající.
Neoddechla jsem si ani tehdy, když děti trochu povyrostly. Syn se sice učil skvěle, na druhou stranu ale měl ve škole problémy s chováním, takže na vysvědčení se samými jedničkami mu to vždycky kazila trojka z mravů. Holky zase občas trochu pokulhávaly v učení, takže jsem se jim musela víc věnovat, aby mohly jít alespoň na střední školu. Klid nebyl ani v pubertě, syn měl období, kdy experimentoval s drogami a dcery zase byly obě trochu do větru, takže jsme byli na nervy, kdy se syn předávkuje nebo kdy holky přijdou do maléru. Naštěstí se ale všechno časem srovnalo. Bláznivá puberta pominula, děti se uklidnily a postupně se všechny tři dostaly na vysokou školu, studium je bavilo a jejich budoucnost konečně začala vypadat růžověji.
A my jsme s manželem zase po letech měli čas jeden na druhého a na naše zájmy. Protože všechny děti při škole brigádničily a pracovaly, nestály nás moc peněz, a navíc kvůli škole a dalším zájmům jezdily domů zřídka. My jsme se s manželem vrhli na cestování, ať už po krásách naší vlasti nebo jsme občas vyrazili i do zahraničí. Začali jsme jezdit na kole a lyžovat, prostě jsme si vynahrazovali ty dlouhé roky, které jsme museli věnovat nepřetržité péči o děti. Mezitím naše děti dostudovaly a brzy se každý z nich postavil na vlastní nohy. Syn hned po škole založil rodinu a nyní už má dvě malé děti. Jedna z dcer má roční holčičku a druhá je čerstvě těhotná. A teď přichází kámen úrazu.
Děti totiž nějakým způsobem dospěly k názoru, že ze mě bude babička na plný úvazek, a nejraději by ke mně vnoučata snad nastěhovaly. Jenže já chci také mít volné víkendy, a když si vezmu na starost tři malé děti, budu z toho akorát tak vynervovaná. Nemyslím to zle, svoje vnoučata miluji, jenže jsou ještě příliš malá a já si netroufám je hlídat sama, přece jen už nejsem nejmladší. Navíc vím, že s manželovou pomocí příliš počítat nemůžu. Až budou děti větší a soběstačné, ráda si je k sobě sem tam vezmu, ale samozřejmě to neznamená, že všechny najednou, to už bych asi také nezvládla. Snažím se to svým dětem vysvětlit, ale nezdá se, že by se mě snažily pochopit. Pořád jen slyším, že jsem sobecká a co by za to jiné babičky daly… Tak nevím, je to ve mně, nebo v nich?
