Moje kamarádky mi navíc vždycky záviděly, že mám tak mladou mámu. Měla mě totiž brzo, už v osmnácti letech. I když ke konci 80. let měly ještě ženy běžně děti už po dvacítce, v mém okolí se docela vymykala. A zejména v období puberty jsem náš nižší věkový rozdíl opravdu ocenila. Máma měla větší pochopení pro moje excesy než rodičky spolužaček, chápala mé módní výstřelky a koupila nebo mi dovolila i to, co ostatním holkám neprošlo.
Opravdu jsme byly víc parťačky než matka s dcerou. Autoritou v rodině byl táta, máma byla moje důvěrnice, které jsem se svěřovala víceméně se vším, včetně zážitků s kluky. Nestyděla jsem se za ní přijít, aby mi vysvětlila věci okolo sexu. A ona se nestyděla mi o tom vyprávět. Ve třídě jsem pak byla za hvězdu, protože zatímco ostatní holky měly jen kusé informace z časopisů, já zářila s fundovanými poznatky.
Všechno bylo fajn až do doby, kdy jsem odmaturovala a odešla z domu na vysokou školu. První semestr byl pro mě extrémně náročný, dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na nový režim, školu jsem doháněla i o víkendech a doma byla za půl roku třikrát nebo čtyřikrát. Navíc jsem měla co dělat sama se sebou, takže si moc nevšimla, jak to mezi rodiči čím dál víc skřípe.
Byl rozvod příčinou, nebo následkem?
Až o Vánocích jsem si uvědomila, jaká doma panuje atmosféra, ale oba tvrdili, že se mi to jen zdá. Chtěli ještě udržet svátky pokud možno v klidu. Teprve v lednu, při další návštěvě, mi oznámili, že se rozvádějí. Snažili se podat mi to jako společné rozumné rozhodnutí, ale bylo vidět, že každý má na skutečné důvody, proč jejich manželství končí, rozdílný názor. Byla jsem z toho tak v šoku, že mě tenkrát nenapadlo nad tím nějak víc přemýšlet, pro mě byla podstatná samotná informace, že se rodina rozpadá.
Ani teď vlastně nevím, jestli mámino chování je příčinou, nebo až následkem rozchodu. S tátou jsme se o tom nikdy víc nebavili, je na něm vidět, že nechce. Každopádně po jeijch rozvodu nastala velká změna. Máma se skoro ze dne na den rozhodla, že se z města, kde dosud bydlela, přestěhuje do Prahy, kde jsem studovala. Pracovala jako kadeřnice a s prací neměla problém, přesto mě překvapilo, že se rozhodla k tak zásadnímu kroku.
„Ale prosím tě,“ smála se, „děláš, jako by mi bylo sto. Na změnu není nikdy pozdě, tak proč bych nezačala znovu, v sedmatřiceti?“ Nakonec jsem byla i ráda, že to bere sportovně a že ji budu mít poblíž. Ještě nějakou dobu jsem bydlela na koleji, ale máma mě přemluvila, ať si najdeme v Praze něco spolu, že to bude pro mě lepší, když budu mít pořádné bydlení. „Dohlídnu na tebe, ať pořádně jíš, spíš, ať ti ta škola jde,“ domlouvala mi a já nakonec souhlasila. Obzvlášť když dodala, že si klidně můžu vodit domů kamarády po libosti.
Zpočátku nám to opravdu fungovalo. Po večerech jsme si dlouho povídaly, vyprávěly si zážitky. Když jsem o víkendu odcházela ven, bylo mi mámy líto. Zůstávala sama v bytě a poznala jsem na ní, že je jí smutno a že ji trápí, že je sama.
A tak jsem jí jednou navrhla, jestli nechce jít večer ven s námi. Asi to zní neobvykle, ale mezi kamarády, které jsem si našla na škole, byli i někteří o pár let starší, navíc jsem věděla, že je máma fajn a nemusím se bát, že by si s nimi neměla co říct. Parta to vzala spíš jako recesi a máma byla nadšená. Doma hodinu přemýšlela, co na sebe, aby nepůsobila ani usedle, ani trapně, a tak jsem jí půjčila své oblečení.
Bylo mi líto, že po večerech sedí sama doma
V baru jsem se pak nestačila divit. Máma se během pár minut stala hvězdou večera, kluci na ní viseli očima a holky mi – stejně jako kdysi na základce a na střední – gratulovaly, jakou mám skvělou mámu. Spíš je prý jak starší sestra, říkaly. A já byla pyšná dcera. Jenže pak se to nějak zvrtlo. Máma s námi chtěla chodit ven pořád. Ne občas, ale pořád. Najednou jsem neměla s kamarády chvíli jen pro sebe – přece jen, když je s vámi vlastní matka, chováte se jinak, byť by byla „sebemodernější“.
A co víc, máma se začala chovat, jako kdyby jí bylo ne 38, ale o dvacet míň. Změnila účes, začala se jinak malovat a hlavně oblékat. Bez dovolení si bere moje věci, zároveň si nakoupila plno nových. Celkově o sebe víc dbá. Což o to, sluší jí to, a kdyby to dělala kvůli chlapovi svého věku, neřekla bych ani slovo. Jenže mi čím dál víc připadá, že se snaží svádět mé vrstevníky.
A především jakoby se mnou začala soutěžit. Poměřuje se se mnou úplně ve všem. Kdykoli jdeme někam spolu, snaží se strhnout veškerou pozornost na sebe, často i za cen toho, že mě nějak shazuje. Před kamarády začala vytahovat historky z mého dětství a dospívání, které opravdu nejsou pro uši všech. Podává je jako náramně vtipné povídání a ostatní jí to baští. Když se ohradím, vytknou mi, že nemám smysl pro humor, a pobízejí mámu k dalšímu vyprávění.
Ta je pak šťastná, že je středem zájmu, a neví, kdy přestat, někdy si i vyloženě vymýšlí. Já vedle ní stojím jako blbec a nevím, co dělat. Stejně jako když začne vyzdvihovat, že i ve svém věku váží o několik kilo méně než já, a chce to dokazovat přeměřováním tělesných rozměrů. Příčí se mi jít do otevřené konfrontace před lidmi, takže si to schovávám na doma, jenže obvykle to mezitím vyšumí a pak už se k tomu nevrátíme.
Nevidí, že ostatní z ní mají legraci
Nedávno jsem mámě naznačila, že bych si ráda s kamarády vyrazila občas sama, že taky potřebuju soukromí. Tvářila se chápavě, ale při nejbližší příležitosti šla stejně se mnou. Tak jsem to zopakovala důrazněji a ona na mě vyrukovala s citovým vydíráním. Že je jí samotné smutno, že si to přece vždycky tak užijeme, že před ní nemusím mít žádný ostych, koneckonců jsem dospělá a můžu si dělat, co chci.
Tak jsem na to šla jinak a přestala jí říkat, kam se chystám. Když se mě ptala, kam jdu, odpovídala jsem, že ke kamarádce domů, nebo jen s jedním klukem do kina. Netušila jsem, že moje máma je schopná najít si v mobilu čísla mých přátel a zjistit, jak se věci mají! A tak jsem se nestačila divit, když jsem vyrazila s partou do baru a za hodinu se tam objevila. Ani se nesnažila tvářit, že jde o náhodu! Přátelé ji uvítali s takovým rachotem, že jsem neřekla ani slovo a ona se tvářila, jako kdyby vyhrála ve Sportce.
Nejhorší je, že právě ani mezi kamarády nemám oporu. Máma zjistila, že udržet si jejich zájem je čím dál těžší, a tak se nebrání téměř ničemu. Je schopná v baru klopit panáky jeden za druhým, tancovat na stole, uzavírat šílené sázky… začínám se za ni stydět, ale když ji taktně upozorním, dozvím se, že jsem uťáplá a měla bych se umět odvázat! A právě z toho všeho mají přátelé legraci, takže mámu v jejím počínání podporují. Ona to ovšem nevidí, myslí, že ji obdivují.
Svým způsobem je mi jí líto, ale ještě víc ji za to začínám nesnášet. Dělá sobě i mně ostudu a hlavně kvůli ní přestávám mít přátele i vlastní život. Přemýšlím, že to budu muset nějak radikálně řešit, napadlo mě i třeba vrátit se zpátky na kolej. Na druhou stranu si pořád myslím, že přece musí být možné se s ní nějak domluvit, vždyť je to moje máma…
Tereza, 20 let