Byla jsem při tom! Zachraňovala jsem člověka! To koukáte, co? Já taky koukala... Jeli jsme na oběd k páníčkově mamce, slavila narozeniny a já se těšila, jak zhřeším a napucnu si bříško.
Den před tím jsem také zhřešila, to jsme byli na návštěvě u jedné hodné paní a ta mi v dobré víře dala masíčko, ale neuvědomila si, že jsem jen velice maličká čivava a dopřála mi jako svému pudlíčkovi. Já se vám na tom bříšku kolíbala jako na kohoutech! No ale do rána mi vytrávilo a tak jsem se zase už mlsně olizovala.
No a tak jedeme, už jsme málem tam, když najednou v zatáčce stojí auto a pan řidič ze škarpy, kde teče potůček, tahá nahoru nějakého pána. Zaštěkala jsem, že musíme zastavit a pomoct. Musím se na to přece podívat, co když jsem záchranářský pes a ani o tom nevím?
Páníček zastavil, panička mě držela na ruce, vyskočila a utíkala k nim. Jestli prý může pomoct. Ten zraněný pán byl starý pán, měl rozbitou hlavu a natahoval po nás ruce. Jako abychom pomohly tomu prvnímu pánovi tahat. Panička řekla, že tohle ne, že to chce záchranku. Záchranku? Celá jsem se zavrtěla. Vždyť to povídám, třeba jsem záchranářský pes a posádka sanitky to jistě ocení.
Jak jsme tam tak stáli a páníček lovil mobil, abychom tedy tu záchranku mohli zavolat, začínalo mi být jasné, že pro toho pána bych mohla být záchranářský pes jen kdybych měla na krku soudek s rumem. No jo, já jsem pejsek, já mám vyvinutý čich a tak jsem štěkala, protože jsem si to myslela nahlas. Ostatní si to mysleli jen potichu a panička povídala, že to se nedá nic dělat, pán sice asi popil, ale je dezorientovaný a každopádně mu z hlavy teče krev, napůl leží v potůčku, je zima, zachránit se musí. Zavolala záchranku. Prý do deseti minut budou u nás. Já vám byla zvědavá, co se bude dít! Neuplynulo deset minut, ale sotva pět a už to za rohem houkalo a přiřítila se obří žlutá krabice. Pan záchranář kouknul na toho zraněného pána a pravil, že ho zná, protože ho zachraňuje každou chvíli...
Já to přece říkala, co se pánovi stalo, ale nikdo mě neposlouchal. Když jsem to paničce zopakovala a olízla jí nos, řekla mi, že je smutné, že záchranka musí jezdit zachraňovat pány, kteří dobrovolně prostřednictvím alkoholu odevzdají kamsi svou rovnováhu a pak si rozbíjejí hlavy, protože může být zapotřebí zachraňovat jiné pány a další, co neodevzdají dobrovolně nikam nic a každá minuta je pro ně drahá. Ale co naplat, tak to prostě je.
Jedno vím jistě – tomuhle pánovi bych teda soudek s rumem nepřinesla. Jen ať hezky chodí rovně, nikde nepadá a nepotřebuje zachraňovat.
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Jak vybrat podprsenku?
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU