Marylin nebo Twiggy, opálená nebo s pletí jako křída, dlouhé lokny nebo chlapecký sestřih… Co myslíte, v jaké době byste uspěly jako ideální krásky a vnadný „objekt“ rozpalující nejednoho muže?
To, že se ideál ženské krásy v dlouhodobém horizontu neustále vyvíjí a mnohdy celkem razantně mění, je jasné. Co se líbilo mužům v době viktoriánské Anglie, by se dnes možná setkalo s úplně opačnou reakcí. A legendární Věstonická venuše by s největší pravděpodobností byla nemilosrdně označena za obézní ženu, co by díky přísnému diktátu současné módy měla pěkných pár desítek kilo zhubnout.
Ano. Svět se mění, doba vyvíjí, životní podmínky (prý) zlepšují… Co je však stálé a vlastně docela přirozené, je touha zaujmout a líbit se. Zvláště ženy se v tomto oboru pohybují jako ryby ve vodě a svůj vzhled dokážou velice dobře přizpůsobit aktuálním požadavkům. Alespoň co se účesů, barev a make-upu týče. S postavou už to bývá složitější…
Možná jste si už mnohokrát samy povzdychly, že kupříkladu v období baroka (17. a 18. století) by se vám, alespoň pokud jde o postavu, žilo výrazně lépe. Tehdy totiž byly v kurzu boubelky, ženy s výrazně plnými tvary a nějaké to kilo navíc bylo znamením zdraví a blahobytu. A také jedním ze symbolů ženské krásy. Pojďme to ale vzít pěkně popořádku.
Začínáme hodně dávno, v pravěku. Věhlasnou sošku Věstonické Venuše asi nemusíme dvakrát představovat. Korpulentní dáma s vypouklým bříškem, kulatými boky, masitými stehny a obrovským poprsím sahajícím až do pasu… Pravěká žena byla vnímána především jako dárkyně života. Schopnost rodit děti a pečovat o ně jí zajišťovalo výsadní postavení v rámci rodu. Žena popisovaných tvarů symbolizovala především plodnost a byla uctívána jako bohyně matka.
Antika s sebou přinesla změnu. Ideálem krásy starověkého Řecka byla zejména harmonická souhra těla a duše. Za krásného člověka byl tehdy považován ten, který vynikal nejen příjemným vzhledem, ale i moudrostí a vzděláním. Pravdou je, že víc než ženské tělo, bylo vyzdvihováno tělo mužské, chlapecké. Ideálem se stala atletická a přiměřeně vyrýsovaná postava. U žen se za ideál považovaly jemné rysy, nikoli však hubená těla. Zjednodušeně řečeno, za krásku byla považována jemná mravná žena s lehounce vypouklým bříškem a postavou „tak akorát“.
Středověk a gotika měla opět jiný ideál. Podobně jako architektura té doby, i gotická kráska se měla pyšnit zejména štíhlostí a křehkostí. Ideálem se tehdy stala velmi útlá žena s dlouhým krkem, úzkými rameny a nijak zvlášť vyvinutým poprsím. Dlouhé hubené paže a světlá pleť symbolizovaly urozenost a ideál ženské krásy.
Období renesance znamenalo jakýsi pomyslný nádech a návrat k přirozenosti. Ideálem se staly opět ženy plných tvarů, kulaté bříško a bujné poprsí byly považovány za velice žádoucí a krásné.
Podobně na tom bylo také období baroka a obecně se dá říct, že kult boubelek trval až do konce 19. století, s výjimkou romantismu (konec 18. a počátek 19. století), kdy se za ideál považovaly křehké a štíhlé ženy.
Dvacátá léta minulého století s sebou opět přinesly změnu, tentokrát však zásadní. Začalo období emancipace a zkracování sukní, ženy poprvé mohly poodhalit lýtka. Do módy opět přichází útlá až chlapecká postava bez výraznějších ženských tvarů.
V polovině dvacátého století se ke slovu opět dostávají plné ženské tvary ve stylu Marylin Monroe. Ideální postavou byly tzv. „přesýpací hodiny“, tedy bujné poprsí, štíhlý pas a pěkně tvarované boky s výraznějším zadečkem.
Šedesátá léta znamenala naprostý zvrat. Přichází další zkracování sukní i vlasů, na scénu nastupuje proslulá Twiggy. Její extrémně hubená postava, dětský výraz s velkýma očima a krátký střih vlasů se staly ideálem ženské krásy, zejména však u žen… Muži (údajně ještě dlouhou dobu poté) v nejrůznějších průzkumech prohlašovali, že je jim sympatičtější „klasická“ ženská postava s výraznými ňadry, úzkým pasem a oblými boky. Naštěstí…
Zejména v osmdesátých letech dvacátého století vyhublý ideál nahradila vysportovaná těla. Ke slovu se opět dostaly – alespoň částečně – ženské tvary, oproti baroku či renesanci však v poněkud jiném pojetí. Faldíky nahradily svaly a ženskost šla ruku v ruce s jistým osamostatněním a přizpůsobením se mužskému světu.
Devadesátá léta opět upřednostňovala spíše hubenou chlapeckou postavu, alespoň pokud jde o diktát módního průmyslu, a modelky bez výrazných ženských křivek na předváděcích molech.
Ačkoli je ideál ženské krásy v posledních letech velmi diskutovaným tématem a blýská se na lepší časy ve smyslu „normálnějšího“ pojetí ženského těla, situace není jednoduchá. Většina žen je stále pod více či méně zřejmým tlakem současných módních trendů, ruku v ruce se všudypřítomným kultem těla a mládí. Z obálek „lifestylových“ časopisů, z televizních obrazovek i pláten kin na nás „útočí“ superštíhlé modelky s někdy až nepřirozenými tvary a vyvíjejí neustálý tlak na ženskou (a pravděpodobně i mužskou) psychiku.
Jak si s tím vším poradit? Možná existuje jeden zaručený návod. Tím je zdravý rozum i úsudek a zejména schopnost zůstat sama sebou. Zdaleka ne každé ženě by slušely „ideální“ míry 90 – 60 – 90, a zdaleka ne každá žena je pro takové míry stavěná! Tím samozřejmě neobhajujeme nadváhu či obezitu, jen se snažíme poukázat na jedinečnost každé (a každého) z nás s tím, že život je krásný právě pro svou rozmanitost a možnost výběru. Vždyť vnímání krásy je pro každého z nás něčím jen těžko uchopitelným a natolik nekonkrétním, že je sotva můžeme zaškatulkovat do někým předem nastaveného „ideálu“…