Všichni ostatní smějí, jen já ne!

NE!

Někdy je to nátlak, ale co když je to pravda? Vychovali mě rodiče-samotáři jako jedináčka a neměli možnost mou výchovu srovnávat ani s vlastními, ani s cizími dětmi. Ještě v patnácti mě nepustili na tábor, protože bych musela jet bez dospělého dozoru a v Praze přestupovat z autobusu na vlak! Nešlo o to se s někým srovnávat, na to jsem vždycky kašlala, ale o to, že nedůvěrou ke mně ("na to jsi ještě moc malá/nezkušená") mi nabourávali sebevědomí. Dnes už mindráky nemám, možná proto, že jsem se naučila s výrazem lehkého opovržení spoustu věcí ignorovat. Je to ale to nejlepší řešení?